Jak se mluví s rodiči, kteří přežili své děti

Vypadá to, že už mám notně našlápnuto do škatulky „vypravěčka chmurných příběhů“. Zpovídám otce i matky vrahů, taky oběti domácího či cizího násillí. Nebo rodiče, kteří ztratili dítě. Člověk by řekl – musí to být hrůza mluvit s mámou nebo tátou, co přišli o potomka. Budete se divit – není to hrůza. Tedy za určitých okolností.

Před časem zaujal čtenáře čtvrtečního Magazínu rozhovor Martiny Riebauerové s Veronikou Žilkovou o tom, jak prožívá ztrátu malého syna. Tato snad největší životní bolest se přitom týká spousty lidí. Zhruba dvou tisíc rodičů ročně. Ve vedení MF DNES naznali, že bychom mohli udělat speciální téma PŘEŽILI JSME SVOJE DÍTĚ..

„To je práce akorát pro tebe,“ obrátily se na mě nadřízené z magazínu ONA DNES. A motivačně mi mázly kolem pusy trochu medu: „Nikdo jiný to neudělá tak citlivě jako ty.“
Zato kolegové a kolegyně z redakce kroutili hlavou a častovali mě spíš slovy soucitu. „Tak do toho bych teda nikdy nešla, na to nemám nervy ani žaludek,“ prohlásila jedna za všechny.
Ač jsem přes smutné až tragické příběhy bytostí už slušně trénovanou, do tématu si mi moc nechtělo. Pane jo, vlámat se lidem do soukromí v tak skličující záležitosti! Z toho mi nebude dobře u srdce. Ale překvapivě – nebyla „zlá práce“.

Na dětské onkologii a ve sdružení Dlouhá cesta mi vytipovali ty rodiče, kteří se o svém neštěstí nezdráhají mluvit. Některým to dokonce pomáhá.
Jitka Ševčíková mi klidným hlasem vyprávěla o neštěstí, kdy jim vlak přejel čtrnáctiletého syna. Blanka Bieliková zase vzpomínala na roční Sabinku, která zemřela na leukémii.
Podle psychologů zasáhne ztráta dítěte obvykle nejvíc matky. Slovo „obvykle“ je na místě.
Když mi dvaatřicetiletý Radek Gožďál popisoval, jak srdnatě jeho sedmiletý Adam bojoval na brněnské onkologii o život, místy se mu třásl hlas a v očích měl slzy. Vyslechla jsem extrakt lidské bolesti, která po roce, co jeho „Adošek“ umřel, nebyla ani o chlup menší. Dvaatřicetiletý otec dodnes neví, jestli s ní dokáže žít a zda ránu aspoň zčásti zahojí narození dalšího dítěte.
Původně souhlasíl s fotografií, nakonec si to rozmyslel.
Trapně jsem se necítila při žádném ze zmíněných hovorů. Neděly se proti vůli žádného ze zpovídaných. Mluvila jsem totiž s těmi – jak to říct - „šťastnějšími“ z rodičů, kteří si mluvením dokážou trochu ulevit.

Jitka Ševčíková mi řekla o připravovaném projektu sdružení Dlouhá cesta pod názvem LÁSKYPLNÉ VZPOMÍNKY. Společné vzpomínání a povídání o dětech u někoho funguje jako terapie. Hodně matek má prý potřebu pořád dokola o svém zemřelém dítěti mluvit. Rodiče se ve sdružení také spontánně sdružují do skupinek. Podle toho, zda jejich dítě zemřelo náhle například při dopravní nehodě, anebo po dlouhé nemoci. Je to totiž trošku jiný druh trápení.
Někteří se zase angažují v Českém sdružení obětí dopravních nehod.

Znovu jsem si přitom uvědomila, jak rozdílně lidé prožívají bolest. A naprosto to respektuji.
„To sdružování teda fakt nechápu. Připadalo by mi, že chodím do filatelistického nebo včelařského kroužku,“ řekla mi jedna známá. Před sedmi lety se jí zabila v autě dospívající dcera. Ona naopak vyslala svému okolí signál, že tohle téma hovoru je definitivně tabu. Nechce se o tom bavit. Potřebuje zapomenout. Nikdo neví, jak se jí to daří, protože si svoje utrpení nese v sobě.
Introverti to mají možná o něco těžší. Takového člověka bych samosebou kvůli tématu nikdy neoslovila.

Na článek v ONĚ Přežili jsme svoje dítě přišlo 13 ohlasů. To je dost. Mnozí pisatelé se chtěli podělit o vlastní tragickou zkušenost, jiní si zase uvědomili svoje štěstí, že se jim tato největší životní tragédie vyhnula. Nejhorší je, že každý musí dodat: ZATÍM.

Ivana Karásková, redaktorka MF DNES