Toto není příběh zášti nebo nenávisti. Jen popis setkání české novinářky, která se snažila zjistit něco o chystaném buddhistickém chrámu v Praze, a vietnamské komunity.
Novinář musí být tvrdošíjný, jedno odmítnutí ho nesmí odradit. Ani to druhé, třetí, páté.
Jenže co dělat, když narazí na zvláště tvrdého a vytrvalého soupeře?
Tak popořádku. V agentuře ČTK vyšla zpráva o buddhistickém chrámu v severočeském Varnsdorfu. Na jeho samém konci jsme objevili něco, co by mohlo zajímat i Pražáky – „Já nyní spolupracuji na otevření chrámu v Praze,“ řekl novinářům místní podnikatel Vu Linh Ngoc.
Zbystřila jsem. Najdu někoho, kdo mi řekne, kde chrám bude, kdy bude otevřen a bude hotovo.
Nejjednodušší bylo najít na internetu kontakt na pana Vu. Nebyl tam, ale našla jsem alespoň jeho adresu. A přes Zlaté stránky jsem objevila i telefon. Patřil sice někomu jménem Lan Vu Thi Kim, předpokládala jsem ovšem, že přes něj se k panu Vu propracuji.
Telefon zvoní, zvoní, zvoní. A nic.
Nevzdávám to a vytáčím telefon na Marcela Wintera, předsedu Česko-vietnamské společnosti. O chrámu sice nic neví, ale dá mi číslo na předsedu Svazu Vietnamců v ČR Hoang Dinh Thang. Sláva!
Jenže ouha – inženýr Hoang mi sice telefon zvedne, ale lámanou češtinou mi řekne: „Zavolej za hodinu.“ A to je také naposledy, co jsem ho slyšela. Pak už telefon nezvedl. Ani za hodinu, ani za dvě, ani druhý den nebo za týden.
Tak zpátky za Marcelem Winterem. Zapátrá a v mobilu mi přistanou vizitky na dva další možné zdroje – Hoi a Fany. Ať už je Hoi kdokoliv, nezvedá to. Zkouším Fanyho a – mám úspěch. „Ahoj. Dej mi číslo, pošlu kontakt,“ slyším v telefonu.
Můj telefonní seznam na vietnamskou komunitu se rozrůstá: druhý den obdržím esemeskou další číslo. Ta zpráva je líbezná: „Dobrý den, mam kontakt na pani Thuy, zastupce pani Thu (předsedkyně). Tehdy když jsem dostal to číslo, tak pani ještě byla ve Vietnamu. Kdyby se vam nepodarilo sehnat. Tak najdu vam primo kontakt na pani Thu.“
Byl pátek a já začínala být nervózní. Vytáčím paní Thuy. Ozve se plynná vietnamština a já se snažím dámský hlas přerušit. Zbytečně, dovolala jsem se jen do hlasové schránky. Takže paní Thuy je stále ve Vietnamu...
A znovu pan Winter. Začínám svůj otřepaný monolog, naštěstí předseda Česko-vietnamské společnosti reaguje pružně. „Tak to zkuste na vyslanectví, tam to vědí určitě. A mluví česky,“ ptýlí moje obavy.
Kdepak, je pátek odpoledne a to nejsou ani na vietnamském vyslanectví. Připadám si bezradně, a tak se vracím v kruhu na začátek, k varnsdorfskému číslu. Tentokrát kdosi sluchátko vezme, zřejmě Lan Vu Thi Kim. Požádám tedy o pana Vu, jenže na druhém konci se ozve ženský hlas: „To můj syn. Dej číslo, zavolá.“
Ach ne! Nadiktuji číslo a pro formu zkouším všechna čísla, na které už jsem volala. Nic.
Pak se mobil rozdrnčí a ozve se pan Vu. „Ozvi se v pondělí. Dám kontakt,“ slyším tu strašnou větu. „Určitě,“ poslušně odpovím s mírným vietnamským přízvukem.
Text o chrámu se zase odkládá.
V pondělí volám nanovo. Dnes to klapne, odbývám ráno pochyby kolegů. Pan Vu však říká: „Kontakt dostanu. Zavolej odpoledne.“ A to je naposledy, co jsem s ním mluvila. Pak už telefon jen naplano vyzvání... Stejně jako na vyslanectví, u pana Hoi, Cuong, Hoang nebo paní Thuy.
Kruh se uzavřel. „Slyšel jsem o tom. Na stavbě se podílí početná komunita v hlavním městě,“ zazní v textu jediná použitelná věta pana Vu.
Tenhle souboj vytrvalosti dopadl 1:0 pro Vietnam. Můj telefonní seznam aspoň dostal příchuť exotiky.
Magdalena Nová
redaktorka pražské
přílohy MF DNES
