Děti ve špíně, ale s rodiči? Nebo v Klokánku a bez rodičů?

Zápach morčat z terária v jednopokojovém bytě - kde je ovšem máma a táta. Naproti tomu čisté prostory Klokánku, brněnského zařízení pro děti, kde ovšem rodiče nejsou. Mají žít malé sestry Velické v prvním nebo druhém? V nevlídném prostředí, ale s rodiči? Nebo v čistém pokoji, bez rodičů? A co když jsou nadto rodiče divní? Redaktorky MF DNES vyprávějí svůj osobní zážitek, který získaly, když o případu psaly. O případu, kde na jedné straně stojí šéfka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková: pod ní Klokánky spadají a ona usiluje o to, aby děti zůstaly v jednom z nich. Na druhé straně stojí ombudsman Otakar Motejl: podle něj mají úřady usilovat o co nejrychlejší vytvoření podmínek pro návrat ohrožených dětí zpět do rodin.

Co dělat, když jsou rodiče divní... 

Byla jsem na kus řeči u Velických doma. Ve zchátralém jednopokojové pavlačáku přeplněném lidmi, zvířaty a věcmi na Starém Brně. Viděla jsem ošuntělý „sprcháč" v kuchyni, uhodil mě do nosu nevábný odér linoucí se od morčat v teráriu... Nádhernému, vlídnému prostředí brněnského Klokánku tohle nesahalo ani po kotníky.

Přesto nevidím „škodlivost" péče Velických o děti tak jednoznačně. Dám jed na to, že desítky dětí v Brně nerušeně a bez povšimnutí vyrůstají v mnohem horších podmínkách. A mají ještě míň lásky. Kdyby se matka Monika jednoho dne nesebrala a nesvěřila sociálním pracovníkům svoje podezření, že otec dcery zneužívá, bylo by ticho po pěšině.
Policie zneužívání neprokázala, Veličtí děti netýrali, nýbrž nepřiměřeně trestali.

Není pochyb o tom, že jsou divní. Matka má na psychickou nemoc dokonce papíry a otec si vskutku počíná jako náboženský fanatik. Je ovšem zatraceně těžké určit, od kterého momentu povahové zvláštnosti rodičů dětem mohou ublížit a převálcovat všechna pozitiva výchovy v rodině.

Když mi Velická vyprávěla o tom, jak sama vyrostla v dětském domově, nikdy neviděla vlastní rodiče, bylo mi jí spíš líto. Třiatřicetiletá žena měla ještě za svobodna nyní patnáctiletou zdravotně postiženou Sáru, která žije v ústavu. S tím, co dostala do vínku, se „matkou roku" vážně stát nemůže.

Příroda je však nevyzpytatelná a kromě dvou synů Velickým nadělila dcery s nadprůměrnou inteligencí. Ty strádají nejen výchovnými metodami rodičů, ale více než bratři i takzvanou nepodnětností prostředí.

Kluci na rozdíl od sester chtěli domů a také tam jsou. Což je ovšem dalším svědectvím, že nejde o černobílý příběh. Sourozenci k sobě mají úzký vztah. V sobotu v Klokánku jsem na vlastní oči viděla, jak spontánně se k sobě při setkání hrnuli. Ten vztah ale utrpí, když se děti rozdělí. Věru, že soudcům ani za mák nezávidím.

Ivana Karásková, redaktorka brněnské redakce MF DNES 

...a děti nechtějí z Klokánku domů

Ve dveřích se objevují dvě malé postavičky. Jedenáctiletá Kristýna a její osmiletá sestra Abigail, které otec podle jejich výpovědí bil a psychicky týral. Hledí smutnýma očima.

Starší má černé vlasy, tmavé oči a nedůvěřivý pohled. Na mladší Abince, jak jí v Klokánku říkají, jsou nejvýraznější velké hnědé oči. Je to malé, roztomilé dítě.

Obě sestry bydlí s „tetou" už rok v oranžovém bytě. A nadšeně ukazují dalšího spolubydlícího - asi dvouletého chlapečka. To je ale jediná chvíle, kdy se dívky usmívají. Rozzářený úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil, když se chlapeček probudil a přišel do obýváku.

Ve středu odpoledne dívky ještě komunikovaly. I když se ten den ze školy vrátily vyděšené. Navštívila je tam sociální pracovnice s jejich otcem Stanislavem Velickým a oznámili jim, že musí domů.

Dívky při vyprávění o tom, jak se mají v Klokánku a jak se měly doma, vypadají jako uzlíčky neštěstí. Mluví pomalu a potichu. Názor ale mají jasný.

„Nechceme domů, protože nás taťka bil a vyhrožoval nám, že nás sežerou zaživa červi," říká zcela vážně Kristýna. Sestra přikyvuje. V rukou obě žmoulají plyšové pejsky. Nebrečí. Ale smutný pohled se za celou dobu vyprávění nezměnil. Až děsivě klidně povídají samy od sebe o tom, jak matka žárlí na starší z nich, že svádí otce vyzývavým tričkem a předklonem. Napadá mě... Chápou vůbec, o čem ve skutečnosti mluví?

Povídají také o tom, jak jim na všechny otázky o životě otec odpověděl, že pravdu má Bůh. Jak denně slýchaly, že je v pekle čeká satan. Jak jim bylo „blbě", když dnes viděly otce ve škole.

Jejich „teta" je ujišťuje, že všechno dobře dopadne. Jistá si tím ale není a děti to cítí. Ještě ten večer se psychicky hroutí. Nekomunikují, odmítají jíst, pláčou a bojí se. Bojí se návratu domů. A strach je nefalšovaný. Dvě malé smutné postavičky z Klokánku čekají, jestli jim někdo pomůže.

Tereza Strnadová, redaktorka brněnské redakce MF DNES