Slzy v očích. Pohrdání. Roztrhané stránky. Takhle vzpomíná na přijetí prvních vydání Magazínu DNES jediný člověk, který v něm pracuje od počátku - Ladislav Verecký, zvaný "Denis". Magazín totiž slaví 15 let své existence. Podívejte se, jak se měnily jeho titulní strany. A přečtěte si svědectví veterána "Denise" Vereckého:
Vznik našeho magazínu vyvolal před patnácti lety všeobecný odpor.
Historicky první titulní strana Magazínu Dnes - 1993
To si pamatuju dobře. Stal jsem se jeho redaktorem, když bylo vydaných pouhých třináct čísel.
Za čtrnáct let a devět měsíců jsem přežil deset šéfů.
Vedoucí magazínu totiž seděl na horkém křesle. Jan Plachetka se z porad vedení redakce vracel se slzami v očích, jeho nástupce Karel Čech před odchodem na poradu hlásil: „Odcházím do SM salonu k přísné domině.“
Nejen vedení hledělo na naši práci skrz prsty.
I ti nejposlednější elévové z deníku, ti, kteří psali do novin zprávičky z tiskových konferencí, o uvedení nové kávoviny na trh třeba, si nás, redaktory magazínu, měřili s pohrdáním, jako by říkali: „To my jsme ta ramena trčící z bahna, to my držíme prst na tepu doby, kdežto vy – vy si tu válíte šunky. Vy nejste žádní novináři.“
Ani čtenáři na nás nebyli vždy laskaví. Když vyšlo první číslo, ztropil otec editora první stránky našeho deníku, což je v novinách pozice důležitá, před trafikou nepěknou scénu. Jako každé ráno si přišel pro svou „Frontičku“, ovšem magazín z ní vytáhl a demonstrativně ho před přihlížejícím davem roztrhal. Po cárech pak dupal, hulákaje: „Za takový drek já mám platit pět (nebo kolik to tenkrát bylo) korun navíc? Televizní program mám přece každý den v novinách. Fuj! Tyhle novoty! Zlodějna je to!“
Takový je úděl těch, kdo jsou první.
Byli však i laskaví čtenáři. Ti nám psali dopisy plné dobře míněných rad. Jeden si pamatuju přesně: „Vážená redakce, mám pro vás zlepšovací návrh. Nepište do magazínu takové ty články o všem možném. Ušetříte tak místo, které byste mohli věnovat televiznímu programu a jednotlivým pořadům v televizi. Magazín by tak byl mnohem zajímavější. Přeji hodně zdaru ve vaší práci.“
Osobně mám za to, že tolik ponížení a ústrků jsme si snad ani nezasloužili, i když naše pionýrská práce měla své nedostatky. Jeden kolega se například vydal s deníkovým fotografem na reportáž z tradiční české zabijačky. Byl únor, mrzlo. Po návratu z terénu přišel fotoreportér z laboratoře a hodil s úsměškem snímky na stůl. Použít nešel ani jeden. Na všech se totiž kolem řezníka motal chlapík v hučce a nastrkoval mu před obličej diktafon.
Takovouhle začátečnickou chybu by žádný reportér z deníku neudělal. Však to taky fotograf náležitě rozmáznul po všech odděleních.
Posledních pár let cítím, že nadávat na magazín už není ve firmě tak in. Vznikly totiž i jiné přílohy.
Tuhle vzpomínku píšu v Torontu, kam jsem odletěl za paní Baťovou.
Když jsem odjížděl, byl vedoucím magazínu Martin Moravec. Bude-li tomu tak, až se za týden vrátím, to uvidím.
Mám však určité indicie, že ano.
Možná taky, že budu s kolegy ještě nějaký čas psát do magazínu takové ty články o všem možném.
Ladislav Verecký, redaktor MF DNES
(15 let v Magazínu DNES)
POZOR. OD ČTVRTKA, PO PATNÁCTI LETECH OD VZNIKU, VYCHÁZÍ
MAGAZÍN V NOVÉ GRAFICKÉ PODOBĚ (více o jeho přípravě zde):
