Architekt Kaplický: legenda a skutečnost, jak jsem ji viděla

Za normálních okolností bych byla klidná jako jindy. Jenže když jsem před známými vyslovila jméno Jan Kaplický, jejich reakce mě trošku znervóznily. „Ty se potkáš s Kaplickým, jo? Za to bych dal všechno na světě,“ obdivně zírali známí. Měla jsem nutkání vzít je na rozhovor s sebou. Jenže to bych musela vypravit autobus. S charismatickým architektem se chtěl potkat každý.

Architekt Kaplický v BrniMAFA - Otto Ballon Mierny

To, že je prý charismatický, bylo skoro to jediné, co jsem o něm věděla. A tak jsem večer před dnem D beznadějně lovila v archivu článků cokoliv, co by se dalo o Kaplickém zjistit. Chobotnice ve fialovém, chobotnice ve zlatém, chobotnice s otevíracími okny a bez nich, chobotnice s připoutanou hlavou státu u dveří... Chobotnice vyskočila z googlu zkrátka pokaždé, když se do vyhledávače zadalo Kaplického jméno.

To tady o Kaplickém nikdo neví nic jiného, než že má rád fialovou a zelenou a oženil se s o čtyřicet let mladší ženou?

A pak jsem pochopila proč. Jana Kaplického - muže, jehož obchodní centrum v Birminghamu je na britské poštovní známce - byste skoro přehlédli. Když vešel do místnosti, vypadal skoro vyplašeně. A mluvil tak strašně tiše, že jsem polovinu toho, co vyprávěl, musela odezírat.

Za dvě hodiny, během kterých se podával oběd, řekl sotva pár vět. Občas jakoby vytržených z kontextu. Jakoby mu kroužek cibule na talíři něco připomněl. Mluvil o tom, jak princ Charles změnil svůj názor na globální oteplování a jak v radikálním postoji zůstává Václav Klaus úplně sám. Že je „zelený", na to je Kaplický patřičně hrdý.

Když mluví o Británii, říká „náš". Naše královna, naše parky, naše knihovna. A když se zmíní o lidech, kteří ho štvou, říká to naplno. „Pán s culíkem, který má zjevně nějaké komplexy", říká o Milanovi Knížákovi. A o architektech, kteří napadli výběr blobu pro pražskou knihovnu říká, že jsou to „hoši, co dělají plechové krabičky od sardinek".

Ve společnosti známých skoro vůbec nemluví. Spíš poslouchá a nechává zábavu vést ostatní. Jakoby čekal, až se jej někdo zeptá. A když je dotaz dobře cílený, dovede se rozpovídat a mluvit dlouhé minuty.

Všude, kam přichází, se na něj sesypává houf novinářů. Říká, že to nevadí. Je galantní. Ale každý vycítí, že přílišná pozornost mu příjemná není. „Nebavme se o Praze," prosí.

Nemusí. Tady jsme v Lednici. Na Moravě. A do Prahy je tak daleko, že Kaplický může klidně na chobotnici aspoň na chvíli zapomenout. Může. Ale neumí to. Jinak by u „pánů s culíkem" nekončila každá jeho myšlenka.

Iva Solaříková, redaktorka MF DNES, jižní Morava