Milost z Osvětimi

„Harry, rád bych se ještě zeptal na ty další okamžiky, kdy tvůj táta unikl plynové komoře,“ ptám se usměvavého pána na druhé straně kamery. V Los Angeles je den, zatímco tady se už pomalu blíží noc.

„Ten den rozřazoval vězně do plynu sám Mengele. Seděl za stolem a posílal lidi napravo nebo nalevo. Na jednu stranu ty, kteří měli jít na smrt, na druhou ty, kteří ještě mohli odvést nějakou práci. Stáli před ním nazí, oblečení měli smotané do ruličky a sevřené v podpaží.

Když přišla řada na tátu, Mengele ho bez váhání poslal do plynu. Táta ale udělal něco naprosto nepochopitelného. Rozběhl se na druhou stranu.

Mají mě zplynovat, nebo zastřelit – není to nakonec jedno? říkal si.

A tak utíkal, co mu nohy stačily, přestože věděl, že vlastně nemá kam. Čekal výstřel. Ten ale nepřišel. Dozorci ho rychle doběhli, chytili a přivedli zpátky před Mengeleho.

Ten pořád seděl za stolem a náramně se tím bavil. Táta byl drobný, maličký, neměřil ani 160 centimetrů, a tak mu zřejmě přišlo komické, jak se najednou rozběhl.

‚No, když je schopný takhle běhat, tak ho ještě pošlete do práce. Nechte ho být.‘

A tak otec znovu unikl smrti.“

„A ty případy předtím?“

„Poprvé dozorci vězňům přikázali, aby se odpočítávali od jedné do osmdesáti. Na tátu připadlo číslo osmdesát. Duchapřítomně však místo toho nahlas zakřičel: ‚Osmdesát jedna!‘ A selekce ho minula.

Jeden z dozorců si ale všiml, co udělal. Popadl ho a vedl zpátky k vratům. Druhý dozorce ho však zarazil:

‚Už jsem zavřel. Má jich tam být devětasedmdesát, nebo osmdesát? Není to teď jedno? Nebudu to znovu otevírat. Pošli ho zpátky.‘

A tak unikl podruhé.

V dalším případě mu zachránilo život to, že uměl dobře německy. Když měl být při selekci znovu poslán na smrt, začal dozorce přesvědčovat. Prosil ho, že má ještě dost síly, že může pracovat, jen ať ho ještě nechá.

Dozorce nakonec jen mávl rukou a poslal ho zpět.

Osud, štěstí, odhodlání přežit?! Jedno číslo vyslovené ve správný okamžik. Neochota znovu otevřít vrata. Několik vět pronesených německy. A nakonec zoufalý běh špatným směrem, který pobavil samotného Mengeleho… „výsledkem je ale to, že tu teď sedím a můžeme si povídat.“ Harry se ani jedinkrát při rozhovoru nezamračil. At už vzpomínal na cokoli z vyprávění svého otce, usmíval se.

„Byl tam ale ještě jeden dozorce. Jediný, který tátovi neříkal číslem, ale oslovoval ho jménem.

Už bylo zřejmé, že se válka chýlí ke konci. Jednoho dne mu ten muž řekl své jméno a dokonce i to, kde bydlí. Vyprávěl mu, že jeho rodina má farmu, a nabídl mu, že pokud bude chtít, může se tam po válce přihlásit o práci. Že ho zaměstná.

Těžko říct, zda byl ten dozorce tak naivní, nebo si vůbec nepřipouštěl, co by se mohlo stát, kdyby válka skončila a vězni přežili. Vždyť člověku, kterého hlídal v koncentračním táboře, právě dobrovolně svěřil své jméno i místo, kde ho bude možné najít.

Táta si obojí pamatoval. Jméno i adresu. Nosil je v paměti ještě dlouhá léta po válce.

Když pak už v Americe tenhle příběh vyprávěl svému kolegovi, manažerovi v práci, zmínil před ním i jméno bývalého dozorce a místo, kde měl žít. Kolega nelenil a začal pátrat.

A skutečně ho našel.

Podle telefonního seznamu žili v daném místě tři lidé stejného jména. Rozhodl se tedy postupně zavolat všem třem.

U jednoho z nich zvedla telefon manželka. Jakmile pochopila, na co se volající ptá, znervózněla. Začala koktat, že nic neví, nic nepoví, že musí jít o omyl a ať už je přestanou obtěžovat.

Její reakce kolegu přesvědčila, že právě tady našel toho pravého.

Vrátil se za tátou a předal mu telefonní číslo.

Po tolika letech tak měl táta před sebou možnost znovu vstoupit do života člověka, který ho kdysi hlídal v lágru a podílel se na celé té mašinérii. Znal jeho jméno. Věděl, kde žije. Měl jeho telefonní číslo. Mohl mu zavolat. Mohl se ptát. Mohl chtít vysvětlení. Spravedlnost. Pomstu…

Kolega se ho zeptal:

„Co s tím teď uděláš?“

Tátova odpověď byla prostá:

„Nechám ho být.“

_{Vzpomínka na Evžena Zinna, Letní divadelní škola dokumentárního divadla Olbernhau 2026, Projekt Za hranicí porozumění}