Taková jsem já?! aneb Jak jsem krotila svého cholerika

Druhý díl seriálu Padesátka na krku. Tentokrát se ohlédnu za jednou životní lekcí, která mě formovala velmi významně. Z pohledu dneška mi to vlastně pomohlo. Třeba to někoho z vás inspiruje...

Dnešní lekce začíná na začátku tisíciletí. Bavíme se o době, kolem roku 2001, 2002. Mně bylo šestadvacet, sedmadvacet let. Doba byla poznamenaná útokem na Dvojčata. Ale já byla plná optimismu. Sotva pár let jsem stála na svých podnikatelských nohou a chápala, že budovat něco svého chce čas, spoustu úsilí a hlavně víry, že jednou se z toho vyloupne velký stabilní byznys. Navíc jsem byla nadšená z příležitostí osobního rozvoje, který v té době zažíval svou první rostoucí vlnu. Byla jsem zamilovaná. Život měl tempo, ve kterém si můj workoholik liboval. Cíle, výsledky, občas pády a odřená byznysová kolena. Nikdy jsem neseděla na jednom křesle. Měla jsem vždycky víc projektů, na kterých jsem pracovala. Velký tlustý diář byl mou druhou hlavou. Nejsem detailista. Rozhoduji si rychle. Vím, čeho se má dosáhnout, a nepotřebuji, aby mě někdo kontroloval, jestli na tom pracuji. Jasně, že ano. Lidi, kteří si ztěžovali, že jsem moc tvrdá, se potázali s nepochopením, protože nikdy jsme na ně nebyla tvrdší než na sebe. Měli jste otázku? Dostali jste jasnou přímou odpověď. Někdy vlastně ještě dřív, než jste se vůbec stihli zeptat. Bylo to snazší. Potenciál nepochopení byl předem eliminován jasným direktivním zadáním, jak se věc má udělat. Pod čarou musím podotknout, že jsem velký čtenář. Měla jsem za posledních několik let přečteny desítky knih na téma osobní motivace, pozitivní myšlení, obchodní dovednosti, velmi mě oslovovalo téma leadershipu a koučování, které jsem tou dobou studovala.

A pak to přišlo! Ten den, kdy přišla nabídka, která se neodmítá. Třídenní sebepoznávací seminář někde na chatě v lese, nevím už přesně, snad na Orlíku. Patnáct lidí, lektor, jeho asistentka a spousta pravidel. To zásadní bylo, že jsme museli ze začátku vždycky sedět u jídla s někým, koho jsme ještě neznali. V průběhu akce nás pořád mixovali do různých skupin, malých či velkých, některé úkoly jsme dělali všichni dohromady, některé jsme naopak vypracovávali zcela samostatně. Na odpočinek nebyl moc čas. Počáteční oťukávací konverzace se časem přelily do docela příjemných rozhovorů. V některých úkolech jsme o sebe s jinými účastníky trochu křísli. Různé názory a jen jeden mohl vyhrát… Všudypřítomný lektor s notesem, stejně jako nemluvná asistentka, ze které se vyklubala nakonec psycholožka. Tiše jako dva stíny procházeli našimi učebnami, občas se zapojili do diskusí s námi a po chvíli zmizeli za dalšími dveřmi. Na konci akce jsme všichni po jednom usedli do „horkého křesla“. Kdo si sedl na židličku před flipchartem, nesměl mluvit. Nutně by totiž měl pocit, že se musí obhajovat, něco vysvětlovat, nebo souhlasit… A to by nemělo tu sílu sdělení, kterou to mělo mít.

Já se na řadu dostala opět poslední, vzhledem k tomu, že jsem se tou dobou ještě jmenovala od V. Nečekala jsem nic dramatického. Všichni předešlí účastníci přežili a horké křeslo opouštěli s vědomím, jak je vidí ostatní, a se srolovaným papírem, kde byly zaznamenány jejich vlastnosti – kladné i záporné. Většinou počtem převyšovaly ty kladné. Ale je logické, že každý má i těch pár záporných… A já ty své znám, tak co by mě mohlo překvapit.

Usedla jsem, klidně přehodila nohu přes nohu a lektor vyzval přítomné, aby říkali charakteristiky a vlastnosti, jak mě za těch pár dní poznali. Začalo to zostra. Do sloupečku „mínus“ se vršily pojmy jako sebestředná, arogantní, dominantní, neústupná, direktivní… Vnímala jsem, že moje židle je skutečně horká, ale ještě víc se stávala horkou půda pod lektorovýma nohama. Začal přešlapovat a očima hledal záchranu v publiku, jestli někdo řekne aspoň jednu dobrou vlastnost, kterou bych mohla mít. Po chvíli psychologického nátlaku ze skupiny dostal jako můj pozitivní rys, že jsem cílevědomá a optimistická. V tu chvíli jsem se držela. Tlak mi stoupal, určitě jsem byla v obličeji rudá jak rak. Skončili jsme. Vzala jsem smotaný papír, hodila ho na zadní sedačku spolu s kufrem, procedila pozdrav na rozloučenou a odjela. Netrvalo dlouho, snad jen pár zatáček, a rozbrečela jsem se. Z cesty domů si moc nepamatuju. Pro slzy jsem neviděla pořádně na silnici. Jela jsem pomalu a přemýšlela jsem, jak s touhle zkušeností naložím. Nabízely se v podstatě dvě cesty – buď si řeknu, že jsem vyhodila hodně peněz i času a co nejrychleji na tuto akci zapomenu, nebo se změním.

První verze seznamu „Jaká chci být“ byla v podstatě přesným opakem toho, jak mě viděli lidé v kurzu: přátelská, vlídná, otevřená... Časem jsem nad tím přemýšlela mnohem víc, systematicky a v souvislostech života, který jsem si přála žít. Sestavila jsem si seznam asi pětadvaceti vlastností, které bych chtěla buď získat – osvojit si je nebo je rozvíjet, protože už mám na čem stavět.

Přiznávám, že být sama sobě laboratorní myškou a testovat na sobě různé techniky práce, které by mě přiměly obrousit hrany a cíleně se změnit, byla práce na roky. A dodnes nemohu říct, že mám hotovo. Ale těší mě, když si o mě někteří lidí myslí, že jsem skvěle zorganizovaná a já vím, kolik úsilí mi to vzalo, než jsem se to naučila. V kurzech často slyším, jak jsem trpělivá a vstřícná lektorka. Jak říká jeden můj kamarád: „Trpělivost je od slova trpět.“ A já vím, že jsem nejvíc musela přetrpět změnu některých svých postojů a přesvědčení a naučit se dát lidem prostor, být shovívavá a naučit se milovat nedokonalost. To neznamená, že jsem se vzdala vysokých nároků na kvalitu a výkon svůj i svých kolegů, jen jsem pochopila, co je skutečně důležité a co ne.

Víc jak dvacet let, rok co rok, přepisuji svůj seznam vlastností „Jaká chci být“ z diáře do diáře. I v dnešní době mám doma papírový deník, kde na konci mám tenhle svůj seznam, ještě s dalšími důležitými poznámkami, o kterých se můžeme bavit třeba někdy jindy. Pročítám ho pravidelně a ptám se sama sebe, na čem se to konkrétně pozná, že „taková“ jsem. A skládám sama sobě účty. Upřímně, bez příkras, spravedlivě. Hodnotím, kam jsem se posunula, co se mi daří a nedaří.

Letos jsem se rozhodla, že nebudu jen přepisovat, co jsem si v minulosti předsevzala. Dala jsem si čas a na Nový rok jsem strávila půl dne přemýšlením a psaním „Jaká chci být“ v té druhé půlce života. Bylo to velmi inspirativní, zábavné, ale i výzva.

A co vy? Děláte si někdy taky takové revize? Kdo jste a kdo chcete být? Pokud ano, gratuluji. Pokud ne, berte to jako nápad a možnost, jak se posunout na další úroveň sebe sama.