Sebevědomý nebo arogantní?

Lidé si často pletou aroganci a sebevědomí. Jak poznat rozdíl? Je klidný až tichý přístup projev slabosti? Skutečně dominantnost vyjadřuje sebejistotu? A proč už jen tím, že chápeme pojmy správně, můžeme získat značnou převahu?

Možná jste si toho taky všimli – někdo vstoupí sebejistě do místnosti, rozhlédne se, pronesenou poznámkou utře kolegu a odchází se vztyčenou hlavou. Okolí obdivně zašumí: „Ten má ale sebevědomí!“ Ale my možná na chvíli zaváháme. Opravdu? Něco uvnitř nás se vzpírá. Místo inspirace cítíme tlak. Ponižující tón doznívá v éteru. Výsměch nebo potřeba si něco dokazovat uvízly pod kůží. Co když toto není sebevědomí? Co když je to jen arogance v přestrojení?

Ve své práci i v osobním životě potkávám lidi, kteří řeší stejné dilema. Arogance si totiž často nasazuje masku „síly“, protože chce působit dojmem jistoty. A my – protože jsme zvyklí na svět, kde úspěch bývá hlučný – tu masku snadno zaměníme za sebevědomí. Ale pozor, mezi arogancí a jistotou je zásadní rozdíl. A když ho jednou naučíme vidět, není cesty zpět.

Arogance potřebuje potvrzení zvenčí. Je závislá na pozornosti. Má tendenci druhé srážet, ovládat, vymezovat se. Je to mechanismus obrany člověka, který zažívá hluboký strach, že bez masky neobstojí. Sebevědomí je naopak tiché, vnitřně ukotvené a silné. Nevyžaduje obdiv ani výhru v každém slovním souboji. Vyrůstá zevnitř, z poznání vlastní hodnoty. Vyzařuje klid, nikoho neponižuje, naopak vyjadřuje respekt. A právě ten vnitřní klid bývá často mylně považován za slabost. V tichu se ale často větší síla než v křiku.

Vedla jsem na toto téma mnoho diskusí s předními podnikateli a leadery. Máme stejnou zkušenost. Lidé potřebují pochopit, že skutečně vlivný člověk nemusí být ten nejhlasitější v místnosti. A že to, co v nás zanechá stopu, není ostré slovo, ale jasný a klidný postoj.

Každý se někdy přistihne, že reaguje na aroganci vlastním vztekem, vzdorem nebo dokonce útokem. A přitom bychom nejvíc posílili svou vlastní sebejistotu, kdybychom zůstali ve své síle – bez nutnosti bojovat. A ano, je třeba začít u sebe. Jako všech jiných nešvarů i o aroganci platí, že ji snáz identifikujeme na druhých. Pravděpodobně jste už zažili situaci, kdy jste se snažili „ustát si svou pravdu“, „hájit určité přesvědčení“, ale uvnitř vás něco svíralo. S velkou mírou jistoty si dovoluji říct, že to nebylo zdravé sebevědomí, ale strach, že nebudete vyslyšeni, že vás někdo převálcuje, že bude lepší než vy, že vás usvědčí z toho, že vaše slova a činy nejsou v souladu. A hlavně, že tato skutečnost vyjde najevo. A to je prostor pro učení a osobní růst. Musíme se vrátit do klidu, do místa sebepoznání a sebepřijetí, odkud vychází skutečná síla, která není závislá na vnějším potvrzení. Síla, která člověka neponižuje, ale povznáší.

Až zase vidíte někoho, kdo potřebuje druhé přetlačit, shazovat, „být lepší“, připomeňte si, že to není projev síly, ale nejistoty. Arogantní člověk není otevřený k dialogu. Neumí říct „máš pravdu“ ani „nevím“. Hledá chybu venku, často útočí – protože uvnitř se bojí, že by jinak nebyl dost dobrý. Sebevědomý člověk naproti tomu nepopírá svou nedokonalost. Ale ví, že jeho hodnota jí není ohrožena. Umí naslouchat. Umí říct ne. Umí stát pevně – a přitom nechat prostor druhým. Proto, když na vás někdo působí dojmem „síly“, ale zanechává v nás pachuť nejistoty nebo strachu, uvědomte si, s kým máte tu čest. Možná jste právě narazili na rozdíl mezi vnějším dojmem a vnitřní kvalitou.

Ve svých seminářích i článcích mám ráda příběhy a přirovnání. Mozek si pak může lépe zapamatovat, o čem jsme mluvili. Mluvíme toto ve slovech, ale přemýšlíme v obrázcích. Představme si proto přímku. Na jednom jejím konci stojí arogance – hlučná, útočná, nejistá v jádru. Na druhém je zdravé sebevědomí – tiché, klidné, zakořeněné. A mezi těmito dvěma body se odehrává většina našich každodenních interakcí.

Někdy balancujeme. Někdy sklouzneme. Možná i my sami jsme občas trochu blíž aroganci, než bychom chtěli – třeba když se cítíme nejistí, zranitelní, nebo když máme pocit, že nás někdo nerespektuje. A jindy zase pevně stojíme na straně zdravého sebevědomí – když víme, kdo jsme, a nemusíme si to dokazovat. Nejde o to být „dokonalý“. Jde o to vědět, kde na té přímce se právě nacházíme – a kudy vede cesta ke klidu a rovnováze.

Tohle je možná nejdůležitější moment. Protože není důležitá otázka, kdo je arogantní. Ale hlavně, co to dělá s námi? Až příště potkáte vzácný exemplář arogance, v duchu mu položte jednoduchou otázku:

„Čeho se bojíš? V čem tě ohrožuju?“

Budete překvapení, jak rychle pravda vyplyne najevo. Jak časem přesně detekujete, zdroj jeho vnitřního ohrožení. A jak silnou zbraní ve vašich rukou se toto uvědomění stane. Pokud s ní budete nakládat s mistrovstvím pokojného bojovníka, jste na nejlepší cestě dosáhnout stavu, který můžeme nazvat leadership s dopadem.

******

Tip na knížku: Dan Millman, Cesta pokojného bojovníka, film: Pokojný bojovník