Nemáma

Dnes otevřu téma, o kterém jsem vlastně nikdy veřejně nepsala. Možná proto, že jsem v jisté době byla unavená vysvětlováním, že jsem dospělá a můžu udělat vlastní rozhodnutí bez toho, že bych ho musela obhajovat, že je to moje věc

Co že to bylo, co nedalo mým blízkým spát? Co tolik museli řešit a diskutovat? Než odpovím, tak jen pro kontext uvedu, že se díváme dvacet let zpátky. Byla jiná doba…

Začalo to vlastně nenápadně. Když jsem byla malá holčička. Hrávala jsem si na paní učitelku, kam až moje paměť sahá. A na princezny, samozřejmě. Neustále jsem poučovala své okolí, jak se co říká nebo co se neříká… Slavnou v mé rodině se stala historka, kdy jsem poučovala tátu, že se neříká brejle, ale brýle. A to mi byly nějaké dva tři roky. Medvědy, panenky a rozesmátého šaška jsem neustále něco učila. Seděly na gauči jako ve školní lavici a já držela plácačku na mouchy nebo vařečku jako ukazovátko. Chybí vám tam něco? Ano, nehrála jsem si na pečující maminku. Pamatuji si ten pocit, když jsem byla na základní škole, a v našem okolí se narodily malé děti. Pořád mi je někdo dával chovat a já si jen přála, ať už si je zas vezmou zpátky. Uměla jsem si trpělivě hrát s dětmi, které chtěly něco tvořit, které si chtěly listovat v knížkách, povídat si. Poprvé jsem vedla doučování češtiny v sedmé třídě.

Na střední se občas diskutovalo, jaká kdo chce být máma a kdy, že teď (počátkem devadesátých let) je šance vyjet ven, nebo studovat nové obory u nás nebo v zahraničí… Diskuse o mateřství šly úplně mimo mě. Já věděla, že máma nebudu – z mé vůle, z mého rozhodnutí. Uměla jsem si představit vztah s chlapem, který má dítě, třeba i ve své péči, což jsem pak i zažila. (Příběh, jak se mi tohle dítě vrátilo po mnoha letech do života a dodnes mi říká mami, si nechám na jindy. Stejně jako příběh o tom, které si mě „adoptovalo“ bez požehnání úřadů).

O tom, že jsem cholerik, jsem psala v článku vcelku nedávno. Jednou z vlastností této povahy je, že když se pro něco rozhodne, tak to dodrží. Nemění názory jak korouhvička ve větru. Prostě udělá rozhodnutí a nemusí ho dělat podruhé, nebo ho přehodnocovat… Prostě to platí. Je to výhoda. Může to být nevýhoda. Záleží na úhlu pohledu.

Já jsem svým potenciálním životním partnerům tohle řekla na rovinu hned. Abychom se nemíjeli v očekáváních. Proč bychom do poznávání investovali čas, abychom pak zjistili, že jsou zásadní věci, ve kterých nejsme kompatibilní od začátku. Byla jsem fér. A jeden se našel. Strávila jsem s ním dvaadvacet let. Vzal si mě s tímto vědomím a nikdy to nebylo téma, které bychom my dva museli řešit. Za to naše okolí to řešilo… A musím říct, že tlak, který jsem musela zvládnout byl občas opravdu značný.

Bylo to dlouhých řekla bych sedm let. Poznámky měli různý kalibr. Od takových milosrdných broků do vzduchovky jako: „Ono to přijde, uvidíš.“ Přes větší ráže typu: „Už kvůli němu bys měla… Přece každá normální ženská to chce… Nebuď blázen, přeci nedáš přednost kariéře, abys toho pak jednou litovala…“. V církvi to byly další argumenty a komentáře. Vždycky mezi čtyřma očima, ale velmi jasné v tom, jak mám naplnit své ženské poslání.

Ale co když mě Bůh vede úplně jinou cestou? Co když není mým posláním být máma jednoho dítěte, nebo dvou. Celý dospělý život pracuji pro děti. Nejsem učitelka v pravém slova smyslu. Ale učení se mým celým profesním životem prolíná. Pracuji na projektech, které jsou dětem a mládeži určené. V mém srdci je dobro dětí - menších, větších i odrostlých na nejpřednějších místech. Také píšu pohádky.

Chtělo to odvahu a odolnost uhájit si právo na svůj osobní postoj. Chtělo to duchovní soulad a vnitřní klidnou sílu zvládnou někdy velmi tuhý a systematický tlak okolí. Některé věty se chovaly jako náboj kulovnice. Projely hladce do mysli, na první poslech zněly přátelsky, ale uvnitř způsobovaly velká zranění. Ale když máte svůj záměr, svůj životní směr či poslání, když to není rozmar, truc, ale ukotvené hluboké přesvědčení, tak se i duše časem uzdraví. Tou hojivou silou ve vás je odpuštění. Tou mastí a hojivým lékem zvenku je respekt.

Hluboce je mi líto žen, které by si přály mít děti a z nějakého důvodu nemohou. Vážím si každé maminky, která svůj život zasvětila svým dětem. A pro ty, které se rozhodly nemít děti, jen žádám uznání práva na svobodnou volbu bez nutnosti se hájit a vysvětlovat proč.

#PrávoNaVolbu #IdentitaŽeny #LeadershipSDopadem #Respekt