Bůh jako konkurenční výhoda

3. díl seriálu Padesátka na krku, tentokrát o něčem velmi osobním. Babička sice říkala, že o politice, o Bohu a o penězích se ve společnosti nemluví. S ohledem na to, že byla ročník 1913...

... myslím, že měla spíš na mysli, že názory na tato témata se nehodí do konverzace žen. Mám pocit, že ani dnes to také není tak jednoduché, ale z úplně jiného důvodu.

Dnes určitě nechám stranou politiku. Ale dovolím si poodhalit, jak to mám se vztahem k Bohu. Jen předesílám, že plně respektuji, když někdo věří v něco nebo v nic, v sebe, vesmír, energie, kolektivní vědomí. Já věřím v Někoho, komu se říká Bůh. To je kouzlo dnešní doby. Máme svobodu volby.

O tom, jak jsem Ho hledala a kde jsem ho konečně našla, to si necháme na jindy. Proč? Protože se nechci vést na vlně „Orko“. Jen je třeba poznamenat, že setkání s představiteli katolické církve bylo mou první lekcí o tom, že víra a církev jsou dvě velmi odlišné věci. Toto poznání se mi v životě pak ještě několikrát hodilo, bylo majákem při mých zásadních rozhodnutích a jednou provždy nasměrovalo mé kroky mezi protestanty.

Můj Bůh je laskavý, spravedlivý, milující, odpouštějící, má své nároky a standardy jako každý rodič, který vede a vychovává své děti. Diskutuji s ním pravidelně. Používáme nebeský whatsapp, ten je bez kamery (přeci jen velikost vesmíru by kladla značné nároky na skla) a má zaheslovanou wifinu. Prolomit heslo není složité. Každý hekr vám řekne, že nejčastěji je to jméno dítěte (případně manželky nebo domácího mazlíčka). Ani taky to není jinak. Jednorozený syn byl jen jeden, tak to není složité uhodnout. Volám Mu denně, někdy i několikrát. Čas od času zavolán On mě. Nejčastěji se Ho snažím přesvědčit, aby požehnal (dovolil) věci, o kterých si myslím, že jsou pro mě a mé okolí dobré. Dnes už se snažím, aby to nebyl jen „to do list“ ve znění zařiď, udělej, ať se stane… A On podle mé zralosti zváží svou reakci. Někdy dovolí, aby se stalo, o co Ho žádám - a je to dobré. Někdy dělá, že mě neslyší a jen zkouší, jestli požádám podruhé a jsem si jistá, že to opravdu chci. A někdy nechá, ať se věci dějí po mém a já pak jen cítím ten blahosklonný úsměv: máš, co jsi chtěla, já ti říkal, že pro tebe mám něco lepšího. Často ho prosím o moudrost. Stojím v čele docela velké organizace a má rozhodnutí mohou mít dost závažné důsledky. Miluji a obdivuji Jeho kreativitu, kolika různými způsoby je schopen mi doručovat odpovědi na mé otázky. Občas ale dělá, že mě neslyší. Má to několik důvodů. Za prvé, Jeho timing je prostě dokonalý (a já bych si to přála teď, nebo ideálně včera). Za druhé, někdy chce, abych šla do akce a rozhodla se sama. Už jsem přece velká holka a nemusím ho mít pořád za …. Četla jsem x-krát Jeho manuál na život. A jako pozorný čtenář jsem dávno objevila základní pravidla, kterými očekává, že se budu řídit. Výhoda je, že je také předem řečeno, že neočekává mou dokonalost. Uf. Je prima mít Otce, který nechce, abyste ve škole zvané každodenní fungování, měli pořád samé jedničky. Kéž by tenhle princip pochopili i někteří pozemští rodičové a dopřáli dětem radost z učení, místo stresu z nepovedeného výsledku. Když spolu mluvíme večer, vždycky je za co děkovat a vždycky je za co se omluvit. To přeci děláme (nebo bychom měli dělat) i v mezilidských vztazích. A když občas „nějakou drobnost“ přeskočím, nastaví mi zrcadlo a zeptá se jako by nic: „A co tohle? Proč jsi to udělala?“ Ve skutečnosti je to jen řečnická otázka. On to ví, vidí mi do srdce, tak proč se ptá? Zná každou mou myšlenku, každý vlas na mé hlavě, tak proč to vytahuje? Odpověď je jednoduchá - abych měla prostor na sebereflexi, abych se poučila, posunula, abych věci nebo sebe napravila. Když se mi do toho nechce, má to následky.

Už vás napadla otázka, proč se mé dnešní povídání jmenuje, jak se jmenuje? Je to jednoduché. To, co jsem dnes řekla vám, často sdílím i se svými obchodními partnery, když se poznáváme. A na konci konverzace jim řeknu: „Teď jste ve výhodě. Víte, na jakých hodnotách stavím (základní principy z Bible totiž jako standard chování uznávají povětšinou i nevěřící). Víte komu se zpovídám a můžete lehce odvodit, co ode mě čekat a co ne…“ Obvykle následuje přemýšlivé ticho a souhlasné pokyvování hlavou, tak pokračuji:

„A komu se zpovídáte Vy?“