Sci-fi: Večeře pro Dragona 4. část

minulý díl zde, první díl zde

Zlehka jsem strčil do vaku s vodou. Zakýval se ve vzduchu a poslušně se podvolil impulsu. Ještě jednou se rozhlížím po chodbě. Všude ticho, hosté po vyčerpávajícím dni zapluli do ruského modulu Nauka, kde mají útulné minipokojíky. Odtamtud nespatří malé kotoučky, vylétající z Kiba, až vstoupíme do zemského stínu. Potichu vyplouvám z ruské části, a zavírám se v kuchyni. Hlavně, že si Sergej ničeho nevšiml. Dá to hodně práce vyměňovat plné vaky za nafouknuté vzduchem tak, aby se na pohled nic nezměnilo.

Vak zatím doplul ke stěně, nárazem se poněkud zploštil, zavlnil se jako fald na tuleni a líně se odrazil zpět. Přichytil jsem ho připraveným řemínkem a začal vytahovat vše potřebné. Pomalu se z toho stává rutina. Ještě pár litrů a budu na rovné stovce. Tím se nejnáročnější část práce skončí. Vlastní sběr dat je sranda, už teď jich je hezkých pár mega denně a nemám s tím problém.

Přehlížím pracovní prostor. Vše na svém místě, za hodinku mám zkompletováno. Že bych vypustil všechny zbývající už dnes? Dotáhnout je do Kiba a nacpat do šachty pro vypouštění vědeckých přístrojů je otázka pár minut... Jsem unavený, ale vidina, že bych mohl mít celou tu štrapáci za sebou...

„Že sis neřekl o trochu vody,“ ozval se za mnou chladný hlas, „byl bych ti dal, kolik bys chtěl!“

Otočil jsem se. Ve dveřích se jako bůh pomsty vznášel Sergej. Naježené vlasy a vousy, ale oči měl spíš smutné.

„Opravdu sis myslel, že si ničeho nevšimnu? Jako ty sis nevšiml, že někdo náhodou nechal na chodbě zapomenutý notebook s aktivovanou webovou kamerou? Na co, prosím tě, potřebuješ tolik vody?“

Z hlavy se mi začalo kouřit. Vyklopit mu vše na férovku, nebo nadhodit nějakou výmluvu? Ale jakou! Něco, co bude znít věrohodně. Sergej není hlupák, já neumím lhát.

„Aha, tak přece, nechtěl jsem tomu věřit,“ vysvětlil si mé mlčení po svém. „Kamaráde,“ teď už byl smutek v jeho hlase zřetelný, „musím tě zklamat. I kdybys vyextrahoval všechno stříbro, co v ruské vodě máme, bude ho dost málo. Určitě ne tolik, abys jím utišil výčitky svědomí. Doufám, že alespoň v tom se nemýlím.“

To rozhodlo. Žádné výmluvy nebudou.

„Sergeji, počkej,“ chytil jsem ho za rukáv, když se otáčel k odchodu. „Není to tak.“

„A jak to tedy je?“

„Myslím, že se ti to bude i líbit. Zavři prosím.“

Ani nezaváhal, zavřel s rychlostí, která mne nenechala na pochybách, že mi chce věřit.

„O peníze tu jde, dokonce o dost peněz. Ale ne za stříbro. Dělám tu výzkum, který by jistou firmu stál tolik peněz, že by ho nemohla zafinancovat, pokud by to šlo oficiální cestou.“

„A to se mi má líbit?“

„Tohle ne, ale mohlo by tě zajímat, že když to všechno vyjde, tak... tak brána do vesmíru zůstane otevřená.“

Nechal jsem slova chvíli působit.

„Poslouchám,“ ozval se po chvilce.

„Slyšel jsi o iontových mikromotorech?“

„Co je s nimi? Myslel jsem, že skončily v muzeu. Slibný začátek, ale na nic to... to je ono?“ přerušil řeč, když jsem zvedl ruku svírající mezi palcem a ukazovákem temný kotouček, rozměry dost připomínající žeton do nákupních košíků.

„To je ono,“ pousmál jsem se, jak brzy jsem ho chytil do jeho zvědavosti. „Je a není,“ pokračoval jsem, když si motorek převzal a začal zevrubně prohlížet. „Pamatuješ si, jakou měly ty staré verze hlavní nevýhodu?“

„No, asi malý tah, ne?“

„Tah měly malý, ty nové sice mají podstatně větší, ale to není důležité. Když pracují dostatečně dlouho, dají nakonec impuls mnohonásobně větší, než klasický chemický motor. Stačí zajistit přívod proudu.“

„Jo, vidím! To je urychlovací mřížka?“ ukázal na tmavší stranu motorku. „Zdá se mi nějaká jemná, kdysi jsem to měl v ruce, možná už si špatně pamatuji.“

„O to právě jde. Dřívější mřížka musela být hrubá, jako médium se používala nějaká organická iontová tekutina...“

„To si vzpomínám, ethyltrimethylimidazoliumtetrafluoroborát. Nebo tak nějak, že?“

„Cože!“

„Nu, ničevó. Na to jsem balil holky. Moc to nezabíralo. Mluv dál.“

„No, tak právě na tomhle sajrajtu to nakonec ztroskotalo.“

„Proč?“

„Vím já? Asi to neuměli vyslovit. Ty se vždycky něčeho chytneš! Hlavní je, že už není třeba.“

„Hele, nechceš naznačit, že to musí být voda se stříbrem!“

„Chci naznačit, že to musí být voda. Stříbro snad nevadí. Neměla by vadit žádná nečistota. Voda se nejdřív elektrolyticky rozloží a urychlovací mřížka vystřelí ionty ven. Mnohem rychleji, než by to zařídila chemická reakce...“

„Jasně, to už je klasika. Chvíli vystřeluje kladné, chvíli záporné.“

„To bylo dřív. Materiály a izolanty pokročily. Okolí středu vystřeluje anionty, okraj kationty. Ušetří se čas na relaxaci při změně polarity. Tah je větší.“

„A ty to máš otestovat v beztíži. A na co potřebuješ té vody tolik?“

„Dostáváme se k tomu hlavnímu,“ vytáhl jsem z kufříku kus splasklého igelitu.

„K blicímu pytlíku?“

„Balíme do toho všechno možné. Ne vše se vejde do zavazadla s osobními potřebami. Prohlídni si obal proti světlu.“

Nevěřícně a trochu štítivě natáhl ruku pro to, co byl v jeho očích blicí pytlík. Pochopil v první vteřině, přesto ještě dlouho zevrubně zkoumal každý čtvereční centimetr, jako by si myslel, že dokáže z klikatice vlisovaných vodičů a elektronických obvodů vydedukovat i funkci zařízení. Nakonec zvedl oči ke mně. Nebyla v nich už ani stopa podezírání, jen upřímná zvědavost.

„Ty velké tmavé plochy jsou sluneční baterie, na ty kruhové struktury asi přijdou ty tvé iontové motorky, to ostatní... dám se poddat.“

„To ostatní jsou mikroprocesory.“

„Proč tolik, stavíš vesmírného šachistu?“

„Je to jen mnohonásobně jištěný ten samý obvod, to je kvůli...“

„Jasně, když kosmické záření odpraží jeden procesor, naskočí druhý.“

„Tak to už víš skoro všechno, pojď mi pomoct.“

Zatvářil se jako někdo, kdo si vůbec nemyslí, že by něco chápal, natož aby věděl všechno, přesto ochotně přiskočil.

„Nalij sem vodu,“ nastavil jsem před něj prázdný obal a prsty rozevřel malý otvor ve sváru.

„To jsou věci,“ divil se Sergej, nicméně nasadil hadičku, kam patřila, a s citem začal stlačovat vak s vodou. Prázdný obal se rychle plnil, nabýval pevnějších obrysů, nakonec díky pružnosti zaujal definitivní tvar koule o průměru pěti palců. To je taková oblíbená úlitba měrným soustavám. Poloměr v palcích, objem jeden litr.

„Tady to svař.“

Vzduchem zavoněl svářený polyethylen, rozevřel jsem ruce, do prostoru vyplula zlatavá koule.

„Tak ji vyzkoušíme?“ posvítil jsem na ni reflektorem, sluneční baterie začaly napájet řídicí elektroniku právě narozené družice energií.

„Jak poznáme, že funguje?“

„Funguje, podívej,“ natočil jsem k Sergejovi obrazovku svého notebooku.“ Zachytil jsem signál.“

„Co vysílá?“

„Zatím, pouze svou identifikaci a údaje o poloze, nic jiného není třeba.“

„Třeba k čemu?“

„Ještě zkontrolujeme pohon,“ přeskočil jsem odpověď. „Elektrolýza se spustila,“ ukázal jsem na drobné bublinky plynu kolem vlisovaných elektrod na vnitřní straně průhledné fólie.

„Dá se ucítit tah trysek?“ přiblížil Sergej kousek papíru k jednomu motorku.

Nic se nestalo.

„Zatím nemá důvod se někam pohybovat. Počkej, až motorek zapne, pak uvidíš, jak se papírek zatřepetá. Není to žádná extra síla, ale když působí pořád, dotlačí družici, kam bude chtít. Podle toho, který nebo které motorky zapne, může i manévrovat.“

„Pořád nechápu, k čemu mi je družice, která doletí, kam chce, ale nic jiného neumí.“

„Jednu důležitou věc jsem ti neřekl. Výrobní cena nejsou ani tři dolary. Můžeme jich nasekat tisíce, pokladna to ani nepozná. Já osobně jsem jich tu zkompletoval a vypustil skoro stovku. To je minimální množství, co tak tak stačí k experimentu.“

„Já tě praštím. Mohl by ses prosím snížit k méně chápavému a alespoň naznačit, co je to za zatracený experiment?“

„Jak jsem řekl, každá nanodružice vysílá svou polohu. Zároveň přijímá vysílání ostatních družic a měří intenzitu jejich signálu. Pokud mezi nimi letí nějaké těleso, signál je ztlumený nebo jinak pokřivený. V tu chvíli se začnou nanodružice domlouvat, zjistí, kde se to těleso nalézá, jak je asi velké, a když ho nemají v databázi existujících družic, je jasné, že našli kosmické smetí. V tu chvíli...“

„A nahlásí polohu!“ vyhrkl Sergej. Za celou dobu, co ho znám, jsem ho neviděl rozjařenějšího. Co víc... šťastného.

„Nic tak primitivního,“ triumfoval jsem. „Ony začnou vykazovat kolektivní chování, dohodnou strategii, kolik a které družice se budou problému věnovat. Ty se pak na trosku sesypou a dostrkají ji do atmosféry, kde shoří.“

Chvíli bylo ticho. Zdálo se, že Sergej snad komunikuje s nanodružicemi, co již létají vesmírem, snad se s nimi i vrhá na kosmické smetí, snad... nevím co dělal, ale rozhodně byl hodně daleko za stěnami naší stanice. Teprve po několika sekundách se vzpamatoval.

Napřáhl ke mně pravici, stiskl jsem ji a uvěřil, že mé tajemství zůstane naším tajemstvím.

Usmál se: „A brána do vesmíru zůstane otevřená!“

pokračování:zde