Sci-fi: Benzínka na Japetu 7. část

Po chvíli se z vrtné věže stal téměř vodorovně pálící plamenomet. Drobné překážky stojící v cestě smetl rovnou, na chvíli se zastavil teprve před nádrží metanu.   

první díl zde, minulý díl zde

 

(Hana)

Když zhaslo světlo, bylo mi okamžitě jasné, že je to nějaký Orestův trik. Právě jsem se rozhodovala, jestli mi to má vadit, když přišel otřes. Ne velký, káva ani nevyšplíchla z hrnku.

„Co to...“ Orest nedopověděl. Místnost náhle zalilo světlo. Z vrtu vyšlehl ohnivý sloup tlustý jako dospělý člověk ve skafandru. Po délce proťal vrtnou věž, urval horní polovinu a vymrštil do výšky. Zbytek věže chvíli vzdoroval plamenům, pak se začal naklánět. Plechové lemování paty věže se položilo na plamen a bránilo úplnému povalení konstrukce. Gravitace pomalu přemáhala proud žhavých plynů, který poslušně měnil směr.

Tryskající žhavé plyny zamířily ke stěnám základny. Nedělala jsem si iluze, jak dlouho může materiál vzdorovat vysoké teplotě, ale naštěstí včas přehořela jedna ze vzpěr věže. Ta se začala kácet poněkud jiným směrem a odklonila plamen od základny.

Po chvíli se z vrtné věže stal téměř vodorovně pálící plamenomet. Drobné překážky stojící v cestě smetl rovnou, na chvíli se zastavil teprve před nádrží metanu. Stěny nádrže vymražené na teploty bližší k nule Kelvinově než Celsiově nevydržely teplotní šok a doslova se rozstřelily.

Metan můžete ve vzduchoprázdnu žíhat, jak je vám jen libo. Začne vařit, vypařovat se, zcela změní skupenství, může se dokonce pokusit chvíli existovat jako plazma, ale to je tak všechno. Mnoho škody nenadělá. Pokud ovšem po cestě nenarazí na něco, s čím by mohl chemicky reagovat. Tím něčím byla nejprve tankovací hadice, posléze i obsah kyslíkové nádrže našeho raketoplánu.

Vzpamatovala jsem se teprve, když na kopuli Saturnária začaly dopadat první trosky vybuchujícího letadla. Patrně měla nějaká troska dostatečně velkou energii, aby prorazila stěnu budovy, protože o malou chvíli později ožil rozhlas, který nás informoval, že v žádném případě nejde o cvičení a že je narušena hermetičnost systému.

„Kde vězíte!“ vrazil do místnosti Herbert. Patrně už někam běžel a vrátil se pro nás. „Skafandry!“

Naštěstí tu nikoho nenapadlo instalovat dveře, které při poplachu rozdělí budovu na hermeticky oddělené komory. Získali bychom sice trochu času, ale už by nás odsud nikdo nedostal.

Běželi jsme chodbou, siréna si užívala poslední minuty. Až tu nebude vzduch, nikdo ji neuslyší. Roh budovy, chodba uhýbá vpravo. Rohové okno míří k vrtu. Plamen už je mnohem menší, za chvíli se okolí opět ponoří do tmy. Horní polovina věže, kterou výbuch vymrštil do výšky, dosáhla maxima dráhy a vrací se. Ve zdejší gravitaci nepadá příliš rychle, ale hybnost si nese stále takovou, jakou jí udělila exploze. Mizí mi ze zorného pole a dopadá kamsi na severní část budovy. V témže okamžiku zhasíná nouzové osvětlení.

„Hano, pospěš,“ volá na mne Orest z temnoty. Na nic nečekám a letím za nimi. Zakopnu a už se kutálím. Něco mne praštilo do hlavy, až se mi udělaly mžitky před očima. Není čas na bolest, vyskočím a běžím. Někam mi utekli, přidám do kroku.

Vbíhám do Saturnária. Při pádu jsem musela ztratit orientaci a běžela jsem nazpět. Plamen už uhasl úplně, jen rychle chladnoucí trosky ještě místy vydávají načervenalé světlo. Není čas to studovat, vrhám se zpět do chodby a tělem vrážím do něčeho měkkého. Zachytily mne dvě ruce. Někdo se pro mne vrátil.

„Honem, není čas!“ Orest mne bere za ruku a po paměti vleče k přepouštěcí komoře, kde čekají skafandry. Teď už nezabloudím. 
(Alan)

Ani nevím, jestli jsem po obědě vytáhl ven já profesora nebo on mne. Rozhodně jsem ho nemusel moc přemlouvat. Jen jsem se zmínil o sáňkování z haldy klatrátové drtě a o metan-prachovém jezírku a hned, že to musí vidět.

Jen jsme vylezli z přechodové komory, málem jsem se srazil s Luckou.

„Nevíš, kde je Hana?“ ptá se, když se přepne na frekvenci našich vysílaček.

„Co vím, tak šla někam s Orestem. Ale kam? Nevím, co řeší.“

„Tak nic, já se po nich podívám.“

„Zeptej se Eliase, ten to bude vědět. Viděl jsem ho v labině.“

„To je kde?“

„Kousek za ošetřovnou, naproti kuchyni.“

„Dík,“ houkla přes rameno a odkvačila, ještě než jsem si stačil vymyslet, proč by to měl Elias vědět.

„Milá žába, vy se znáte?“ vyzvídá profesor.

„No jestli!“ Ve zkratce mu vypravuji, jak jsme se poznali.

„Doktora Ljapunova znám, máme společného přítele,“ skáče mi profesor do řeči, zatímco jdeme k haldě. „Setkali jsme se na jedné konferenci o ledových tělesech. Jeho ovšem zajímala z jiného důvodu než mne. Nevěděl jsem, že má dceru.“

„To je neteř. Její rodiče...“

Nedopověděl jsem. Pod nohama jsem ucítil zachvění. Takové jsem tu již zažil při první vlně frakování. Na druhou vlnu se právě chystáme, ale ještě není vše připraveno. Kyslík již zapouštíme, ale s metanem ještě nedosáhl optimálního poměru. Hlavně ale není ještě spuštěna a ukotvena zátka. Kdyby teď došlo k zážehu...

Mimoděk otáčím hlavu k vrtné věži. Vidim ji téměř celou ve škvíře mezi základnou a plynojemem. Ještě kus dál stojí raketoplán. Mick s Josém provádějí běžnou údržbu stroje. Idylický obrázek netrval ani sekundu. To, co se stalo potom, mám stále před očima a vidím ve zpomaleném záběru.

Z vrtu vyráží plamen, co potká, taví a strhává s sebou. Část věže odlétá, zbytek se kácí směrem k plynojemu. Nevidím proč, ale i plamen se ohýbá a sleduje směr pahýlu věže.

„Honem!“ vykřikne profesor a běží k zaparkovaným sibirjakům. Vybírá kabriolet. Tak tu říkáme pojízdné plošině k přepravě velkých nákladů. Jsou tu i rychlejší exempláře, ale ty mají klimatizované kabiny. Není čas otevírat a lézt dovnitř. Naskakuji k volantu.

„Kam?“

Profesor jen ukáže směrem ke dvěma postavám skrytým za plynojemem. Ze své pozice nemohou vidět, co se děje, netuší, že se na ně řítí ohnivé peklo.

Vzdálenost se rychle zkracuje, snažíme se s nimi domluvit, ale jsou na jiné frekvenci a není čas přepínat. Ještě než mi vrt zmizí za tělesem plynojemu, vidím, jak plamen doráží k jeho stěně. Netuším, kolik času zbývá, ale když sebou nehodíme, budou za pár let kosmonauti naší stanici říkat „U krematoria.“

Přepadl mne strach, že někoho zabiji, ale je to přijatelné riziko proti jisté perspektivě usmažení zaživa. V plné rychlosti vrážím do Micka, padá mi přímo do náruče. José na poslední chvíli uskakuje, ale profesor ho chytá oběma rukama za pas a táhne na plošinu. José předává část hybnosti profesorovi a už se koulí. Na konci plošiny narážejí do mechanické ruky a konečně znehybní.

Náraz vychýlil sibirjaka z kurzu, jen s obtížemi srovnávám kola a upaluji. Moc nevidím na cestu, Mick mi brání ve výhledu i v řízení. Ale je to jedno, hlavně pryč, pryč odsud.

„Alane, už zastavte,“ ozývá se v přilbě profesorův hlas. Dochází mi, že nejméně potřetí.

Zastavuji a ohlížím se. Z plynojemu stojí jen trosky, všude kolem se rozlévá kapalný metan. Nesmyslně mne v té chvíli napadá, proč tomu říkáme plynojem, když v něm nic v plynném stavu není. Tím vším prochází obrovský plamen, požírá kyslíkovou hadici vedoucí do raketoplánu. Po chvíli praská i kyslíková nádrž a vzápětí vše pohltí plameny, ze kterých vyletují trosky. 
(Karl)

Nebýt sirény, tak bych ten konec světa zaspal. Potřebuji si po obědě trochu zdřímnout, jinak bych nemohl být od tří na nohou. Bral jsem zrovna siestu, když spustil poplach. Vím, co je v takovém případě třeba. Co nejrychleji k přechodové komoře a rovnou do skafandru. Nicméně to nešlo tak rychle, jak bych si představoval. Nemyslete si, že jsem začal bezhlavě pobíhat po pokoji, nebo že jsem se vracel z chodby pro peněženku, nebo tak něco. Není tomu tak, i starý nepraktický archeolog může být duchapřítomný.

Z počátku šlo všechno na jedničku. Vyskočil jsem z lůžka, vyběhl na chodbu a... konec. Zkrátka, zradila mne ta moje pumpička. Nic vážného, prostě tlak už nemám takový jako za mlada, vstávat bych měl pomalu, do toho rozrušení, nízký tlak vzduchu... Jednoduše jsem se uprostřed chodby skácel.

„Haló, dědo, vstávejte,“ milý hlásek přichází z dálky. Někdo mne popleskává po tváři.

„Klika, že sis ho všimla, Lucko. Já ho vůbec neviděl.“

„Prakticky jsem o něj zakopla.“

Pomalu otevírám oči. Nade mnou se sklání půvabná dívka, více bohyni, než člověku podobna. Kousek za ní stojí Elias s baterkou namířenou na strop. Kromě slabého světla vstupujícího oknem je to jediný zdroj světla. Chci promluvit, ale něco mi brání.

„Počkejte, já vám to sundám. To je kyslíková maska, dotáhli jsme vás na ošetřovnu a dali umělé dýchání. Teď už není potřeba.“

Začal jsem se narovnávat.

„Pomalu, ať se nám tu zase nesvalíte,“ kárala mne ta dívka. „Není kam spěchat.“

„Není? To jsem rád, bál jsem se, že je to vážné. Nějak jste to spravili?“

Podívali se po sobě, už vůbec ne vesele.

„Víte, Karle,“ přisedl si ke mně Elias, „je to vážné, ale zatím nemůžeme nic dělat. Stanice je dehermetizovaná, za dveřmi je vakuum, a skafandry moc daleko.“

Zatočil se se mnou svět. To je kvůli mně, kvůli starýmu dědkovi tady ti dva mladí skapou. Kdybych jim nezkřížil cestu, už by byli dávno v bezpečí.

Slečna Lucie si asi všimla, že jsem zbledl. „Nebojte, však na něco přijdeme.“

Elias se pustil do prohledávání. Doktorské plechové skříně s prosklenými dvířky, plné jednoduchých lékařských přístrojů, injekce, role potravinářských fólií, kanystry s dezinfekcemi, lékárna, ortézy a fixační hmota na zlomeniny, ještě jedna dýchací maska... nic, co by se mohlo hodit. Snad jen ta malá kyslíková láhev by nám mohla poněkud prodloužit život.

„Zkoušeli jste vysílačku?“

„Nejde proud. Ani nouzový okruh.“

„Určitě nás už začali hledat.“

„Určitě.“ Elias se zachmuřil, jako by ho to netěšilo.

Došlo mi to. Když nás najdou, co pak? Otevřou dveře? Vzduch vyrazí ven a my s ním.

„Určité řešení by tu bylo, ale musíme být připraveni, až přijdou,“ ozval se Elias po nějaké době přemýšlení. „Potřebuji pomoc.“

A tak jsme se do toho pustili. Nošení, vyklízení, šoupání nábytku. Práce nás poněkud vyčerpala, vzduch začal být vydýchaný. Kyslíkem z láhve nechtěl Elias plýtvat. Nejnutnější jsme ale stihli. Nezbývá než čekat a doufat, že to stihnou.

„Už aby tu byli!“

„Šetři vzduch.“

Poslouchali jsme, zda neuslyšíme bušení na dveře. Ani nám nedošla pošetilost takového nápadu. Jak bychom jim odpověděli? Také bušením, křikem? Nic z toho by neslyšeli. Asi proto nás překvapilo ostré světlo z okna. Někdo svítil baterkou dovnitř.

Elias okamžitě vyskočil a dal signál svou baterkou. Napsal krátký vzkaz na papír a ukázal postavě venku.

„Tak jdem na to.“

Vzduch už nebyl téměř k dýchání, ale nálada se viditelně pozvedla.

„To by mne bohdá nenapadlo, že na stará kolena polezu do skříně. To já ani zamlada. Naše manželství bylo, přátelé, přísně monogamní!“

Skříně postavené proti sobě, otevřené dveře jedné skříně překrývají dveře druhé skříně. Na podlaze mezi skříněmi nalepená deska psacího stolu. Podobná deska připravená naproti, u stropu. Zatím volná, je to jediný vchod. To vše omotané několika vrstvami potravinářské fólie a povalené naležato. Jako provizorní útulek to snad vydrží. Pár minut v ní vydržíme. Až sem vejdou, napustí opět ordinaci vzduchem z přinesených lahví. Pak už jen vylezeme ven a oblékneme si skafandry.

„Všechno v pořádku?“ ptá se Elias z ordinace, zatím co my dva se už krčíme ve skříni.

„Ano.“

„Ano.“

„Tak já vypouštím vzduch. Otvírám ventil klimatizace.“

Z ordinace je třeba vypustit pomalu vzduch. Rychlé otevření dveří, pokud by se vůbec povedlo, by se rovnalo výbuchu.

„Jdu za vámi. Není třeba spěchat, ale teď to musí klapat.“

V poslední hodině se ten mladík změnil v hotového velitele. Jasné myšlenky, jasné příkazy, připadáme si s ním v bezpečí, víme, že to dobře dopadne.

Vklouzl za námi do skříně a připravenou deskou zakryl vstup.

„Doufám, že to udrží!“

„Určitě udrží, Eli,“ povzbudila ta slečna Eliase obdivným pohledem.

„Podejte někdo fix.“

Fix je lékařský žargon. Říkají tak fixační hmotě na zlomeniny. Podobná dětské plastelíně, ale po vybalení za nějakou dobu ztuhne. Podávám mu tubu. Pečlivě ji vmačkává do zbylých škvír.

„Čas na kyslík.“

Jsem rád, že to řekl, začínal jsem se už bát, že ztratím vědomí. Lačně natáhnu z nabízené masky.

„Vy si nechte tuhle.“

„A co vy?“

„Nám stačí jedna.“ Podívali se na sebe. Usmál se, usmála se. „My to už umíme. Viď?“

Tlak venku klesá, náš záchranný domek skřípe, chce se rozletět. Musíme věřit, že improvizovaná spojení jsou dostatečně pevná. Hrozivé zvuky se mi zarývají do hlavy, skleněná tabulka ve dveřích nevydržela a praskla. Teď nás před ztrátou vzduchu chrání už jen pár vrstev potravinářské fólie a i ta se začíná povážlivě nadouvat. Chtěl bych utéct, ale venku je nepřátelské prostředí, nepřežil bych ani minutu. Takhle nějak se musel cítit Odysseus, když se nechal táhnout se svými soudruhy, zavřený v trupu dřevěného koně, za hradby trojské.

Fólií problesklo světlo. Jsou tu! Co nevidět natlakují ošetřovnu, jsme zachráněni!

pokračování: zde

článek o Saturnu: zde

Autor: Dana a Rudolf Mentzlovi | úterý 6.12.2016 8:00 | karma článku: 12,52 | přečteno: 198x
  • Další články autora

Dana a Rudolf Mentzlovi

Sci-fi: Měsíční tvář 16 / 20

„Musíš mít ty správné školy,” usmíval se již usmířený Matthias pod vousy. „Já studoval v Drážďanech ještě za NDR. Ruštinu jsme měli ještě povinně.”

2.2.2018 v 8:00 | Karma: 10,71 | Přečteno: 197x | Diskuse| Poezie a próza

Dana a Rudolf Mentzlovi

Přitažlivé světlo

O světelném větru už jsme slyšeli, první solární plachetnice dávno létá po vesmíru. Ale může světlo i přitahovat?

31.1.2018 v 8:00 | Karma: 13,33 | Přečteno: 349x | Diskuse| Věda

Dana a Rudolf Mentzlovi

Sci-fi: Měsíční tvář 15 / 20

Měla pravdu, teplota určitě stoupala. Nejprve sotva znatelně, za chvíli o několik stupňů a nakonec mi po čele stekl pramínek potu. Museli jsme se blížit k valu Mare Novum.

30.1.2018 v 8:00 | Karma: 11,58 | Přečteno: 150x | Diskuse| Poezie a próza

Dana a Rudolf Mentzlovi

Sci-fi: Měsíční tvář 14 / 20

„Já snad vyprdnu čápa,” dostával se George do obrátek. „Já teď řeším tu podělanou centrifugu, co je mi do toho, že ti Valentin nebere telefon...”

26.1.2018 v 8:00 | Karma: 9,11 | Přečteno: 151x | Diskuse| Poezie a próza

Dana a Rudolf Mentzlovi

Laserové ochlazování

Zní to podivně. Propálit, zapálit nebo ohřát, věříme, že tohle všechno laser dovede. Ale že by něco ochladil?

24.1.2018 v 8:00 | Karma: 15,32 | Přečteno: 513x | Diskuse| Věda
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP

1. května 2024  15:38

V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...

Záplavy na jihu Brazílie si vyžádaly desítky obětí, přehradám hrozí kolaps

3. května 2024  6:23

Rozsáhlé záplavy, které v těchto dnech sužují jih Brazílie, mají nejméně 29 obětí. Dalších 60 lidí...

Soud poslal na čtyři roky do vězení kapitána lodi, na které uhořelo 34 lidí

3. května 2024  6:14

Americký soud poslal na čtyři roky do vězení kapitána lodi, při jejímž požáru zahynulo v roce 2019...

iDNES Premium jen za 49 Kč na 3 měsíce. Získejte i vstupenky na MS v hokeji

3. května 2024

Před blížícím se mistrovstvím světa v hokeji přichází iDNES Premium s mimořádnou akční nabídkou....

Poslanci omezí prodej půdy cizincům, změní zákon po havárii na Bečvě

3. května 2024  5:16

Sněmovna má v pátek na programu vyšší ochranu nejlepší zemědělské půdy, novelu vodního zákona...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 135
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 728x
Dana se zajímá o literaturu, Rudolfa baví astronomie a fyzika. Spolu jsme napsali několik příběhů z vesmíru. Jejich žánr se nazývá hard sci-fi, ale my mu říkáme realistická sci-fi. Ani vlas vám z hlavy nespadne, jste-li v beztížném stavu. Naši oblíbení autoři jsou Ludvík Souček a František Běhounek.