Vynikající. Doplním zapomenuté (zapomenuté proto, protože to znáte) a to hračku "levitron", která si levitující stabilitu jistí rotací nad magnetem souhlasného pólu. Tip pro modeláře - pokud se např. umně zabuduje magnetický setrvačník do malé a lehké makety Eagle (k roztočení setrvačníku je nutné použít provázek) a silný neodym se schová do podložky, na které může být napodobenina měsíčního povrchu nebo jen fotografie, demonstrace levitace (10-15cm) bez opticky řízených elektromagnetů a různých závěsů je naprosto dokonalá. Rotaci setrvačníku je možné prodloužit "dálkově", ale pro složitost vynechávám.
Siločára je spíš vyjádřením diskrétních hodnot nehomogenního pole (souvisí to s kvantovou mechanikou) a jejich tvar je dán vybranou hraniční oblastí (podle energie, jako třeba pomyslné vrstevnice nějakého kopce odvíjející se od strmosti). Směr siločáry je odvozen pravidlem ( z pohybu nabité částice v poli, lorentzovy síly, elektrického pole a síly, odporové magnetické síly atd.). Bez siločar by nebylo možné konstruovat antihmotové magnetické pasti - zacyklovat částice do šroubovice v návaznosti na další záležitosti atd. Levitace ze supravodivosti, tj že siločáry (potenciály magnetického pole) jsou vytlačeny z objemu a tímto plní úlohu jakési magnetické pasti (Meissnerův efekt), je analogově podobný jako míček v proudu vzduchu, ovšem bez diamagnetismu, přičemž deformaci proudnic (potenciály siločar) můžete v modelu také dohledat a nějak podobně jsou deformovány magnetické siločáry (vytlačeny a stlačeny - diskrétní charakter je samozřejmě zachován). Jak jsem už naznačil, jedná se o pomyslné linie, které však lze interakcí "zviditelnit". Jejich existence je tedy podmíněna interakcí, ale to bych už rozvinul něco, co by mohlo být námětem k dalšímu Vašemu blogu. 
