Rusko 2024 - speciální turistická operace ukončena

Protože z našich médií hlavního proudu nelze získat objektivní informace, rozhodli jsme se podniknout cestu napříč Ruskem, abychom si udělali sami obrázek o tamní společnosti a stavu země. Zjištění jsou neradostná, bohužel pro nás

K cestě do Ruské federace je dnes zapotřebí vízum a nutnost leteckého přesunu přes třetí zemi, protože naše současná vláda bez reptání akceptuje všechny sankce, které komplikují především naše vlastní životy a ekonomiku. My jsme zvolili cestu přes Gruzii, ze které jsme se přesunuli do Petrohradu.

V Petrohradu jsme přistáli ve velmi brzkých ranních hodinách. Přesto se bez problémů dostanete městskou dopravou do centra města, které má v tuto dobu, bez velkoměstského shonu, svoji neopakovatelnou atmosféru. Rozhodli jsme se toho využít a projít jinak velmi frekventovaná místa. Město se pomalu probouzelo, na březích Něvy se objevili první rybáři. S některými jsem se dal do řeči a byl trochu překvapen z jejich překvapení, na cože se to ptám. Na jakou rybářskou povolenku, když tohle je přece řeka, kam ty ryby nikdo nevysadil a nechová je tam. Tak jak by asi mohl chtít někdo prodávat nějaké povolenky k rybolovu? Ptali se naprosto logicky ti dobří mužové. Mohl, konstatoval jsem smutně se znalostí poměrů v mé rodné zemi...

Přemýšlejíce o tomto rozhovoru jsme došli k legendárnímu křižníku Aurora, kde se začínali připravovat na otevření. Počkáme, řekli jsme si a absolvovali prohlídku. Poprvé, a poté ještě mnohokrát, jsem si uvědomil v čem se naprosto liší český a ruský přístup k vlastní historii. Rusové se po konci socialismu nesnaží vymazat tuto dějinnou epochu a nebojí se hovořit jak o pochybeních, tak i o úspěších, kterými byla provázena. To si v českých, především progresivistických kruzích praktikujících klasický „odezdikezdismus“ nelze ani představit.

Od Zimního paláce jsme se přesunuli městskou dopravou (za cca 5,- Kč) blíže k hotelu. Po cestě jsem zaregistroval menší čerpací stanici s cenami pohonných hmot nedávajícími smysl. Asi už nefunguje a je dlouho zavřená, pomyslel jsem si. Mýlil jsem se, fungovala a ceny benzínu se od severního po jižní ruské pobřeží liší jen málo. I v centru Moskvy lze natankovat benzín za 15,- Kč. Čemu se divíš, když mají svoji ropu, zeptala se žena stejně logicky, jako výše zmínění rybáři. Po mém upozornění, že i my máme elektřinu, kterou vyrábíme za 0,30 Kč a jsme jejími čistými vývozci, čemuž ceny na vnitřním trhu rozhodně neodpovídají, se zdála být poněkud znejistěná...

Z Petrohradu do Moskvy (700 km) se lze po zemi dostat za cca 3,5 hodiny vysokorychlostním vlakem Sapsan nebo podstatně levněji (přibližně 900,- Kč) za necelých 5 hodin Něvským expresem, bežným vlakem pak za přibližně 300,- Kč. Zvolili jsme druhou variantu a byli překvapeni úrovní. Jednorázové přezůvky, sluchátka, deky a pohoštění patří dnes ke standardu těchto ruských vlaků. Stejně jako čistota a pohodlí dálkových lůžkových vlaků, který jsme využili k přesunu z Volgogradu do Soči.

Moskvu nám naše média, pokud vůbec, představují jako jedno z nejdražších měst na světe, jehož centrum je pro běžného Rusa prakticky nedostupné. Realita je však trochu jiná. Ano, v Moskvě lze samozřejmě utrácet jako smyslu zbavený v nejluxusnějších prodejnách všech světových značek (á propos, jsou tam všechny, sankce nesankce), ale není pravdou, že běžný Rus do centra Moskvy nechodí. Chodí a jezdí z celé Ruské federace. A dokonce i v nejprestižnějším obchodním domě GUM se lze najíst za pár korun, čehož návštěvníci Moskvy rádi využívají. Úroveň a čistota moskevského metra je všeobecně známá, ale tak jako v Petrohradu mě překvapily ceny jízdného. Pokud si jako turista koupíte třídenní jízdenku, zaplatíte za ni cca 90,- Kč, tzn. 30,- Kč za den a můžete 3 dny cestovat 24 hodin v kuse všemi městskými linkami, což v Praze představuje jízdenku na 30 minut....

Ve Volgogradu jsme si vyzkoušeli atmosféru starého sídliště, postaveného během jedné z prvních pětiletek. Pobyli, pojedli, popili a pohovořili s přáteli (ano, Otakare, jakkoliv tě to zřejmě šokuje, s Rusy lze přátelit) o životě, o cenách, o platech, o politice atd... Navštívili Mamajevovu mohylu a další místa připomínající Stalingradskou bitvu, nepředstavitelné útrapy a miliony mrtvých, které by nebyly nebýt (zatím) posledního pokusu o ovládnutí Ruska vojenskou silou. Během celého pobytu jsem bedlivě sledoval ruské zpravodajství. Jaké překvapení, když se na obrazovce běžně objevují představitelé tzv. kolektivního západu s celými svými projevy. Nejsem si vědom, že by např. ČT běžně umožňovala sledovat a poslouchat, co říká světu Lavrov, Putin a další představitelé Ruska. Čekal jsem podobné propagandistické praktiky i tam, ale věřte nebo ne, není tomu tak...

Během celého pobytu jsem se snažil získat informace nejen o ekonomické stránce života běžných Rusů, zjistit jaká je úroveň služeb atd., ale stejně tak jsem bedlivě sledoval i celkovou společenskou atmosféru. A musím konstatovat, že i v této oblasti jsou na míle před námi. Jsou jednotní, asi jako nikdy předtím. Dnes již berou jako fakt, že „ti ze Západu“ se s němi „kamarádit“ nechtějí a přeorientovali se na jih a východ. Vůči nám Čechům jsem nezaznamenal jakoukoliv zlost nebo nenávist, ačkoliv si dobře uvědomují, komu slouží současná politická reprezentace. Pokud s běžnými Rusy hovoříte o válce na Ukrajině, reakce je vždy obdobná a dala by se shrnout asi takto „naši umírají, vy v Evropě chudnete a Washington se směje“, přičemž těmi „našimi“ myslí kluky z obou stran konfliktu, Ukrajince i Rusy. Názor na kyjevský režim, instalovaný po Majdanu je samozřejmě naprosto jednoznačný.

Mezi jachtami chytají ryby bežní Rusové.....................tak na zdravíčko....

V Soči, kde jsme ukončili ruské putování, jsme se potkali s druhou průzkumnou jednotkou, která zjišťovala situaci v kavkazských republikách, ale o ní až někdy příště. V zásadě jsme se shodli na několika skutečnostech. Informace o Ruské federaci předkládané mainstreamovými médií jsou naprosto mimo realitu. Úroveň života jak ve městech, tak ve vzdálenějších oblastech vzrostla za posledních cca 20 let takovým způsobem, že navzdory prvotnímu šoku, kam jsme se za tu dobu posunuli my, nás nakonec naplňuje nadějí, že to lze uskutečnit. Avšak první a zcela zásadní podmínkou je zastavení rabování vlastní země a definování českých národních zájmů... Bez odvahy k těmto prvním krokům nelze očekávat žádnou změnu. Ať se bude ve vladě střídat ta či ona parta, nezmění vůbec nic...

Stojiš na břehu, citiš slanou vůni větru, který věje od moře a cítíš, že jsi svobodný a život právě začíná...

Nenechme si vsugerovat, že našim jediným údělem je být ekonomickou kolonií ...

Mějte se dobře