Okamurova bída, zbabělost a neochota řešit realitu jsou zárukou definitivního konce SPD...

T. Okamura svým povolebním „vyjednáváním“ pouze potvrzuje a završuje několikaletou personální devastaci SPD. Jeho zbabělost a osobní zájmy mu nedovolují nominovat do vlády ani osobnosti vlastní kandidátky, třebaže z jiných stran.

Výsledky nejen posledních, ale již několikerých předchozích voleb setrvale upozorňovaly na sestupný trend SPD. Mnozí členové bili na poplach a pokoušeli se o vnitrostranickou diskuzi o příčinách, řešeních, zastavení a otočení tohoto trendu. Marně. Veškeré pokusy byly umlčovány, ignorovány, jejich nositelé byli vnímáni, jako „rozvratné živly“, které pracují pro čert ví koho atd.atd... Znovu a znovu byla členská základna přesvědčována o prospěšnosti nulové kritiky T. Okamury a jeho geniálních strategií, které ovšem prokazatelně a setrvale přinášely horší a horší výsledky. Mnoho kvalifikovaných lidí s nápady a energií k nutné změně postupně v průběhu let z SPD odcházelo nebo bylo „odejito“. Zůstali v podstatě pouze jednotlivci, jakými jsou například europoslanec Ivan David, nově zvolený poslanec Tomáš Doležal a několik dalších, a pak zástup loajálních členů fanklubu.

Situace tedy dospěla tak daleko, že před právě skončenými volbami reálně hrozilo nepřekonání pětiprocentní hranice, což přinutilo geniálního stratéga k angažování několika představitelů jiných stran. Nouzové řešení vlastního dlouholetého selhávání bylo prezentováno jako „spojili jsme se pro vás“. Výsledek? Z dvaceti vlastních poslanců jich má dnes SPD deset. Po čtyřletém vládnutí historicky nejméně oblíbené vlády pětidemolice opravdu obdivuhodný výsledek opoziční strany. A sebereflexe T. Okamury? Opět žádná. Právě naopak. Je vytvářen dojem historického úspěchu v podobě jednání o vstupu do vlády...

Opravdu? Jednání o vstupu SPD do vlády? A kdo do ní bude vstupovat? A kterou část deklarovaných programových priorit SPD tam tito lidé budou prosazovat? Jsem si téměř jistý, že o existenci jmen tzv. odborníků SPD, navrhovaných do budoucí vlády, ještě před nedávnem téměř nikdo v SPD nevěděl, včetně předsedy Okamury. Jejich angažmá je vrcholem jeho dlouholeté personální devastace SPD a potvrzením, že nejde o skutečnou, nýbrž předstíranou účast ve vládě, bez ohledu na jakékoliv důsledky z toho plynoucích. Je zřejmé, že v celém jednání o sestavování nové vlády, existuje pouze jediný skutečný zájem T. Okamury a tím je pozice předsedy Poslanecké sněmovny. Ve veřejném prostoru se už otevřeně hovoří o „Babišových nominantech vydávaných za odborníky SPD“, čemuž vše nasvědčuje.

Pokud tedy v těchto konturách nová vláda vznikne, bude s jistotou věrně kopírovat „společné vládnutí“ SPD s ANO v několika krajích, kterým se T.Okamura tak rád prezentuje. Toto společné vládnutí ve skutečnosti znamená absolutní popření všech priorit SPD, což je nejlépe vidět v Moravskoslezském kraji, kde ANO po krajských volbách žádného koaličního partnera nepotřebovalo a nepotřebuje a může vládnout jednobarevně. Přesto není představitelům SPD stydno zapomenout například na svůj halasně deklarovaný odpor vůči Mošnovské základně. Za dvě místa nepotřebných krajských radních dnes již pouze významně mlčí. A pokyny zní jasně, nehlasovat proti ANO. Asi takto vypadá krajské „společné vládnutí“ např. ve zmíněném kraji.

Ale zpátky k situaci kolem sestavování nové vlády. Po setrvalé a cílené personální devastaci SPD, pramenící z obav T. Okamury ze zrodu možné konkurence, nemůže nikoho překvapit absence či nedostatek osobností vhodných nejen k vládnímu angažmá, ale i na nižší „podministerské“ pozice, bez kterých ovšem nelze na ministerstvech dosáhnout ničeho jiného než ostudy. Pokud by Okamurova předvolební mantra „my chceme do vlády“ byla myšlena upřímně, vypadala by dlouhodobá příprava naprosto odlišně od v podstatě všeho, co se pod jeho taktovkou v SPD dlouhodobě děje...

A aby nemohl být už vůbec nikdo na pochybách, o co ve skutečnosti T.Okamurovi především jde, nejsou na obsazení tří resortů nominováni ani představitelé jiných stran ze společné kandidátky. To by tak hrálo, ti měli být pouze využiti pro jistotu setrvání SPD ve sněmovně. Nikoliv proto, aby jim byla v ministerských pozicích dopřávána pozornost a nedejbože by jejich resuscitované a emancipované strany v následných volbách už kývly na spolupráci maximálně mezi sebou bez SPD. Teď jde o to předstírat účast ve vládě a pokud možno čtyři roky z pozice předsedy Poslanecké sněmovny vymýšlet, zda ještě existuje trik, pomocí kterého se lze i po příštích volbách udržet „u lizu“ bez skutečné politické práce, bez opravdového zájmu o dění v této zemi a bez odhodlání usilovat o víc než o vlastní prospěch a pouhé plamenné komentování a fotečky z jarmarků.

Po zkušenostech s fungováním SPD jsem popravdě velmi skeptický k šanci na záchranu tohoto kdysi slibného politického hnutí. Samostatná existence je podle mého názoru již neudržitelná i kdyby se nakrásně SPD zázračně vnitřně obrodilo. Navíc je mnohem pravděpodobnější mnohokrát sehraná tragikomedie „všechno je pod kontrolou, nic není potřeba měnit“. Geniální a nenahraditelný stratég v bunkru bude i nadále přesvědčovat své okolí o „Wunderwaffe“, kterou disponuje, a okolí mu buď bude věřit nebo bude umlčeno... Mohu-li tedy ještě používat tyto příměry, aniž bych se vystavoval lynči nebo blokaci.

Jediným rozdílem oproti předchozím obdobím je pět osobností mimo SPD zvolených do poslaneckých lavic za SPD. Představa, že tito lidé budou v rolích pouhých statistů čekat na konec Okamurova tragikomického představení je více než naivní. Navíc s pachutí „férového“ jednání jak při sestavování kandidátek, tak při ostudně servilním přístupu k účasti–neúčasti ve vládě...

Jiří Medula