Zubařský

Tatínek se od dětství bál zubaře, seděl v čekárně a vždycky pouštěl všechny lidi před sebe. Nakonec to ale i na něj padlo, a musel vydržet tu strašnou vrtačku nebo kleště.

Po devadesátých narozeninách k zubaři přestal chodit. Chrup má dodnes vlastní.

Zuby se dříve čistily dlouhým kartáčkem s měkkými štětinami, pastou Stoma nebo Fluorou. Říkalo se: „Ráno pro krásu, večer pro zdraví.“ Na „prevenci“ k dentální hygienistce se nechodilo, mezizubní kartáčky ani zubní nit se nepoužívala. K zubaři se šlo, když bolel zub. Vytrhl ho, nebo rtuťovou plombou vyplnil vyvrtanou dírku, případně udělal korunku nebo můstkem zuby přemostil.

Slibovali nám bezbolestnou vrtačku, ale bolest se pořád tlumí injekcí…. Slibovali gel, co se na „kazík“ nanese, a ten se rozpustí, ale stále nic. Opravujeme srdce i geny, vyměňujeme orgány, byli jsme na Měsíci, vyvíjíme strašné zbraně, ale něco jednoduchého a účinného na zubní kaz neumíme?

I já se zubaře od dětství bojím, pořád stejně. Začalo to ve škole, stomatologická ordinace byla přímo v budově. Dvakrát ročně se ozvalo zaklepání, ve třídě se zjevila sestřička a sdělila soudružce učitelce, že děti se nebudou vyučovat, ale půjdou na prohlídku zubů. V ten okamžik se mi zvedl žaludek, srdce spadlo někam ke kolenům, zmocnila se mě panika, a musela jsem na toaletu. Příjmení od Š to dovolovalo, Adamcová, Bouzková a Brtník byli daleko přede mnou, času bylo dost.

Přežila jsem ty návštěvy, ale mé zuby ne. Často byly dva vedle sebe rostoucí zuby „ošetřeny“ tak, že byly společně zality jednou dávkou amalgámu. Jako díry v asfaltu na silnici. Dítě nevědělo, že je to špatně! Brzy to prasklo a znova vrtačka „Vrrrr, uíííííí“… Jednou jsem dokonce myslela, že už je to moje poslední hodinka. Zubař něco kutil v mojí otevřené puse, začal mi trhal osmičku. A najednou zpanikařil on. „Co budeme dělat? Co teď?“ Lomil rukama a já jsem omdlela. Položili mě na podlahu, zvedli nohy a oživili. Přišel nějaký jiný doktor, zub moudrosti mi vytrhl a poslali mě zpátky do třídy. Rodičům se tehdy nic neoznamovalo.

Později jsem jezdila k podobnému „šikulovi“, který dělal tak „bytelné“ plomby, že občas (nejen mně) vypadly ještě při cestě ze schodů do přízemí. Nic na tom neměnilo, že zubař miloval televizní soutěže typu „10 stupňů ke zlaté“ a aktivně v nich předváděl své teoretické znalosti.

Po čase do našeho městysu nastoupil mladý pohledný stomatolog. Milý, příjemný, šikovný, zubař, ke kterému jsem měla absolutní důvěru a vůbec jsem se ho nebála! Zhrozil se nad dřívějšími opravami mých zubů a divil se, proč jsem nenosila rovnátka. Byl tak zručný, že se „na oblasti“ dlouho neohřál. Vyžádali si ho v Praze na klinice. Přišel další stomatolog. Nebyl mladý, ani empatický a byl to drsňák. Zase strach! Zuby ale opravit uměl. Po čase si otevřel ordinaci v okresním městě a je tam dodnes.

Já jsem se pak odstěhovala a začala chodit k nové stomatoložce. Ta měla místo sestřičky švadlenu. Ano, opravdovou vyučenou švadlenu, asi nechtěla platit kvalifikované síle. A ta švadlena (šila mi také šaty a kostýmky) mi po čase řekla, že sama jezdí k zubaři úplně jinam a že by si od té své doktorky nenechala opravit ani sukni, natož chrup.

Tak jsem zase hledala... Našla jsem čerstvě vystudovanou zubařku, která nabírala pacienty. Objednala jsem se, ale ani mě neprohlédla, protože jsem si ten den zapomněla doma občanku. Už je to tak dávno, tehdy jsme ji u sebe nenosili stále. Přestože jsem nabízela, že OP po chvíli přinesu, bydlím 5 minut od ordinace. Kdepak, bez průkazu nepovolila. Zželelo se mne i sestřičce, přimlouvala se, že mě zná… Zubařka ale byla neoblomná, dokud nebudu v počítači, neošetří mě. Tím to tehdy skončilo, už jsem se tam nevrátila.

Kamarádka mi doporučila mladého šikovného stomatologa. Pár let mi o chrup starostlivě pečoval. Jednou jsem ale přišla na kontrolu, a místo „mého“ zubaře tam byla úplně cizí doktorka. Cizinka. Žádný zub mě zrovna nebolel, tak jsem se omluvila a získala od sestřičky kontakt do ordinace, kam můj zubař zcela náhle odešel. Objednala jsem se a jezdila tam pár let. Pak se přestěhoval. Dnes má soukromou ordinaci. Jezdím k němu stále. Cítím se u něj bezpečně, ale stále s děsem uléhám na křeslo, ano, u zubařů se už nesedí, a čekám, co bude. Když nic, jen prohlídka, spadne mi ze srdce celá skála. Někdy mě čeká plánovaný zákrok (hrůza, operace, ležím, na břiše mám misku s nástroji, sestřička podává další, polykám sliny, zdá se mi, že se zadusím, chci si vypláchnout „Ne, teď ne!“, zavelí zubař. Pomoc! Nevím, jak to přečkat, počítám, říkám si násobky malé násobilky, vyjmenovaná slova… Čas se snad zastavil. Zestárla jsem o pár let). No a pak konečně uslyším: „Tak zase za rok.“

Hurá, až za rok!