Výstava masa

Sedíme v oblíbené restauraci ve městě kousek od Prahy. Bývá tu plno, je to rodinná hospoda s řeznictvím s více než stoletou tradicí. Není to v našem městě, my nemáme útulnou hospodu, bohužel…, ale je to blízko a jezdí tam vláček.

Nechodíme sem pravidelně, jen občas, ale vždy jsme spokojeni s kvalitou jídla, mají tady dobrou kávu i pivo. Personál je příjemný, ochotný, a pokud je to možné, vyhoví individuálnímu přání hostů. Můžete zde oslavit narozeniny, uspořádat třídní sraz, pánskou jízdu i babinec, pořádají kulturní akce, nabízejí svatební hostiny i narozeninové oslavy. Dnes jsme si vybrali z poledního menu svíčkovou s houskovým knedlíkem a brusinkovým terčem a kančí guláš s knedlíkem bramborovým za velmi příznivé ceny. Jídla ze stálého jídelního lístku a speciality jsou pochopitelně dražší. Novinkou jsou stařené steaky. No právě…

Sedli jsme si k jedinému volnému stolu. A naskytl se mi pohled, který bych si dobrovolně nevybrala. Přímo proti mně stojí vysoká osvětlená prosklená skříň, ve které jsou vystavené veliké kusy masa tmavě červené až černé barvy s žilkami žlutavého tuku. V různé fázi zralosti. Opravdu velké části zvířete! Jsou vidět jeho svaly, kosti a klouby. Jako anatomický model ukazují, jakou měly funkci, k čemu zvířeti za života sloužily. Není mi to příjemné, a zdá se mi to neetické vůči tomu býčkovi. Od jeho narození bylo sice jasné, že skončí někomu na talíři, ale koukat (a při jídle) na jeho zabité tělo snad není nutné. Už jsem to viděla i jinde, zákazník si to prý žádá…

Pohled na větší části „zrajících zvířátek“ mi vadí. Připomíná mi to živočichy naložené ve formaldehydu (či v čem) v ústavu, kde jsme byli kdysi se školou na exkurzi. Nedělalo mi dobře dívat se na něčí embrya, ani na celé bílé mrtvé živočichy. Ta „výstava“ žeber, prsou, kýt a ramen turů ve vitríně mi také připomíná nedávno světem putující výstavu plastinovaných mrtvých těl (sporného původu) Body The Exhibition, která umožňovala detailně si prohlédnout kosterní systém, svalstvo, krevní oběh a všechny orgány skutečných lidských těl, a vyvolala masivní kritiku lékařů a pedagogů. Ne, neviděla jsem ji, jen mě tehdy zasáhla masivnost kampaně a dost veliká zvědavost a návštěvnost. Brrr.

Nejsem přecitlivělá, maso jím, ač ne příliš často a v menším množství, než je u nás obvyklé. Ztotožňuji se s názorem, že člověk by měl mít pestrou stravu, rostlinnou i živočišnou. Je na to zvyklý od doby, kdy byl lovcem, sběračem a pak zemědělcem. Maso je pro nás běžná potravina, zdroj bílkovin a dalších prospěšných látek, třeba vitamínu, který naše tělo nedokáže samo vyrobit. Nevadí mi kupovat kýtu, plecko, hrudí nebo ocásek u řezníka, vybírat si balené maso v supermarketu, krájet ho, mlít, dusit, vařit, péct, smažit a grilovat. A posléze konzumovat. Párkrát jsem pomáhala na vesnici při zabíjačce (celé akci se v tom kraji říká zabíjení!). Na jatkách bych ale pracovat nechtěla…

Kdysi jsem měla téměř vegetariánské období, nějaký čas odnášela rodina mé úlety a pokusy s tofu, seitanem, sójovým „masem“, přežila inspiraci indickou a japonskou kuchyní a snahu vařit jen z vlastnoručně vypěstované zeleniny, ovoce a brambor. Ale brzy jsme se vrátili k tradiční české kuchyni „osvěžené“ prvky středomořské stravy.

Dnes je Světový den vegetariánství…