Už byla pitevna?

Ptám se, když usedám v obýváku k jídelnímu stolu. Nesu si v misce snídani, nebo na talíři oběd, moučník, svačinku, večeři, pokrájené jablíčko, případně zdravé, či méně zdravé pozdně večerní chroupání…

Televize je zapnutá a od stolu se dá dobře sledovat. Jdu se sem ale jen najíst, ne se koukat. Jenže se tomu nevyhnu. Televizi moc nesleduji, ale u nás kromě sportu běží vraždy na anglickém venkově, komisařka F., policie v českém pohoří, místo činu, vyšetřovatelovy šedé buňky mozkové, mysteriózní krimi, vyšetřovací služba na moři, případy jednoho oddělení, vraždy, dokonce přímo na pitevně …

Bohužel na detektivku, kriminálku, 129. díl jakéhosi seriálu s touto tematikou, kde se většinou hledá vrah, lze přinatrefit v kteroukoli denní dobu. Večer bych to ještě chápala, někdy se ale pořad opakuje i v časných ranních hodinách. Vraždy se prostě řeší po celý den, takže mohou být přílohou k jakémukoli pokrmu.

A není dílu bez pitevny! Přichází do několika minut po mém usednutí. Klasická scéna. Patolog, svlékaje si jednorázové gumové rukavice, případně si umývaje ruce, sděluje vrchnímu komisaři, detektivovi nebo kriminalistovi, co zjistil. Chudák „mrtvola“ leží pod zeleným prostěradlem a čeká. Většinou totiž nezůstane naším zrakům skrytá. Doktor, co ji ohledal a pitval, poodhrne látku a ukáže policistovi aspoň hlavu, někdy i další části těla. Při tom upozorní na strangulační rýhu, vpichy, modřiny, rány vzniklé řeznými zbraněmi. U průstřelů přidá i typ zbraně a její ráži. Dopřeje i divákovi dostatečně dlouhý pohled na tělo „nebožtíka“.

Často mám na talíři také nějakou část těla zvířete či ptáka, který byl zprovozen ze světa, a to vždycky násilně, za účelem tepelné úpravy a snědení. Na chvíli mi přestane to maso chutnat, stejně tak i zelenina, ovoce, přílohy, pečivo a další dobroty. Odcházím, protože záběry bývají detailní a co nejrealističtější. Jídlo dojídám v jiné místnosti. Je pravda, že u televize, u počítače, mobilu, stejně jako u knihy se jíst nemá. Pokrm si máme náležitě vychutnat beze spěchu a rozptylování jakýmikoli pohyblivými obrázky, ba ani statickými písmenky.

Dříve také bývaly v televizi detektivní filmy a seriály, některé tak dobré, že se časem staly „klasikou“, a divák je ochoten zhlédnout je opakovaně i po letech, kdy už většina herců dávno není mezi námi. I v nich jsme občas mohli spatřit prosekturu. Pitevní stůl se objevil v pozadí, nebo doktor pouze „naznačoval“… Nechal na oběť trestného činu nahlédnout vyšetřovateli, ale divákovi ne. A nebo se tam pitevna také vůbec neobjevila! Režisér s kameramanem vše „odbyli“ tím, že vyšetřovatel s patologem řešili příčinu smrti po telefonu. Z dětství si pamatuji, že rodiče na detektivky koukali rádi, maminka často po chvíli věděla, kdo je vrah, a tatínek vždycky ocenil, jak je bystrá.

Před pár dny jsem si sedla k jídelnímu stolu s kávou a koláčkem, a začala jsem preventivně přepínat, abych našla kanál, kde by nic nehrozilo. A ve vědomostní soutěži byla otázka, jak se cizím slovem řekne pitva. Nevěděla jsem, je to obdukce. Tak jsem zase poučenější. Dnes v neděli, těsně po poledni na jednom z programů končil film. Jen jsem vzala do ruky příbor, objevila se závěrečná scéna. Velká pitevna, opuštěný „pitvací“ stůl. Zeleně zakrytou mrtvolu odvážejí na vozíku. Pak už jen titulky…