U lékaře

Velmi si vážím si zdravotníků, lékařů i sestřiček. Znám jejich práci zblízka. Kamarádka je lékařka. Babička byla vrchní sestrou na interně, dědeček jezdil se sanitkou a maminka byla sestřičkou na pediatrii. 

Jako pacientka jsem se v životě setkala spíš s těmi vzácnými lidmi, jimž je práce posláním a pacient pro ně není číslem. Ale byla jsem také občas nechtěným svědkem nepříjemných situací.

Poliklinika

Sestřička na recepci se ptá pacientky: „Paní Nová Eva? Souhlasí rok narození 1981? Platí pořád to vaše číslo 777 123 456? A máte stále VZP? A adresu Lhota, Polní 12? A s čím k nám jdete? … Dobře, tak se zatím posaďte.“

Na urologii

Lékař, zvyklý spíše na starší, méně „doslýchavé“ pacienty, silným zvučným hlasem udílí pokyny: Položte se na záda, roztáhněte nohy a uvolněte se. Sestři, no pojďte se podívat, to za svou praxi vidím poprvé… Stejným hlasem basem pak sestřičce nadiktuje, co vlastně objevil, a ona to zapíše.

Tu vyšetřovanou paní už pár minut všichni v čekárně znají jménem. Také jí pak mohou napsat nebo zavolat na mobil. Není to ale třeba, všechno už o ní vědí, vyslechli výsledky odběru pacientčiny krve, moči, nález ze „sona“ i „cétéčka“ a novinky z dnešní prohlídky. Stěny ordinace jsou „papundeklové“, ordinace je situována do bytu ve starším panelovém domě a v čekárně sedí lidé nalepení na stěnu a na sebe.

Vychází sestra. Tak si pojďte dovnitř, paní Mladá a pane Starý. Pan Dítě, až se vymočí do zkumavky, si zaklepe. Tady se posaďte, já si vás zapíšu a pak vás bude volat pan doktor.

Čekárna se zahušťuje a zevnitř se ozývá:

Paní Špačková, máte viditelnou krev v moči? Co? Jestli jste čurala krev?

Pane Slavíčku, míváte ještě pohlavní styk? Cožeee? Ale tak nic.

Paní Straková, já vám mohu předepsat ty kalhotky jenom na tři měsíce.

Pane Vráno, čím jste si to proboha mazal?

A všichni vědí, že za okamžik budou i oni takto odhaleni.

Na gynekologii

Už jste u nás někdy byla? Kdy jste měla poslední měsíčky, paní Bílá? Kolik porodů, kolik potratů? Berete antikoncepci? Dělala jste si těhotenský test?

Před kožní ambulancí

Kdo jde „na bradavice“, posadí se sem a čekejte si. Pane Černý, vy jdete s tou vyrážkou, nebo máte ještě něco dalšího? Pan Šedivý na převaz ke mně a vy s tou pihou rovnou k panu doktorovi.

V nemocnici

Babi, a spolkla jste před jídlem tu tabletku?

Á, děda nám už zase nedoběhl…

Oslovení babi a dědo, do zdravotnictví a sociální sféry asi už dnes opravdu nepatří. Ale já ještě pamatuji, že z úst milých usměvavých sestřiček a lékařů, kteří přinášeli pacientům úlevu či láskyplné slovo útěchy, to většina starších lidí přijímala pozitivně.

Na klinice

„U okýnka“ jste dostali formulář, který je třeba před vyšetřením vyplnit. Půjčí vám podložku a propisovačku. Jméno, rodinná anamnéza, kontakty na příbuzné, heslo, souhlas s tím, že výkon vám může způsobit trvalé obtíže, a dokonce, rozumí se ve vzácných případech, ho ani nemusíte přežít. Také tam zaškrtáváte svůj (ne)souhlas s tím, že při vašem vyšetření mohou být přítomni studenti. Vyjádřený nesouhlas ale zřejmě nic neznamená. Nazí ležíte na posteli, nohy pokrčené, a čekáte na lékaře. Zároveň s ním ale do miniaturní vyšetřovny vstoupí osm velmi mladých mužů a slečen, kteří se lůžka téměř fyzicky dotýkají. Někteří mají ve tváři soucitný výraz. Máte snahu bránit se: Já jsem ale nedala souhlas s účastí mediků… Lékař se na pacientku osopí: Tady jste, milá dámo, na klinice, musíte s tím počítat. Nebo je snad všechny mám teď vyhodit? Teď už je to jedno, všechny vaše viditelné orgány už si dokonale prohlídli.  Pocit studu, zahanbení, nespravedlnosti nikoho nezajímá? I když samozřejmě chápete, že na někom se to ti budoucí doktoři naučit musí. Co nechápete, je ta nabídnutá možnost výběru. Že je jenom na papíře.

Často se ale světu kolem „obnažují“ zcela spontánně a bez zábran i sami pacienti. Někteří volají rodině a známým rovnou z křesílka, případně poodejdou pár metrů a do mobilu hlásí, co jim nebo jejich dědovi doktor „našel“, jaká vyšetření absolvovali a která je ještě čekají.

A co se vám ještě může stát? Když se půl roku předem řádně objednáte, jedete přes půl republiky, vyplníte papíry a dočkáte se termínu vyšetření. Že vás lékař nevyšetří. Prý se máte příště objednat k jinému, „on tohle nedělá“. To vám sdělí sestra, „jeho“ ani nespatříte.

Člověku je „u doktora“ většinou „blbě“, tak to nějak vydrží, jen když mu pomůžou a přestane „to bolet“. Někoho ale začne bolet i duše, jak se cítí ponížený a jakoby vysvlečený nejen do naha, ale až „do morku kostí“… Někde za to mohou nevyhovující prostory, personál „ze staré školy“, přeplněné čekárny, nedostatek času, vyhořelí přetížení lékaři a sestřičky…

Všude to už samozřejmě takhle nechodí. Většina „hlášek“ je ale opravdu odposlechnuta v době nepříliš dávné.

A ke všemu přibyl ještě ten virus…