Štronzo v legínách

Zkoušky na DAMU... Byl to bláznivý nápad. Do „dramaťáku“ jsem nikdy nechodila, jako dítě jsem jednou hrála ve skautském představení medvěda, a školní besídky i akademie v městském kině pro mě byly utrpením.

Nějaký čas jsme bydleli na vesnici, a v zimě, když naše zahrada i pole spaly a najednou bylo dost času, začala jsem se cítit nedostudovaná… SPgŠ jsem dokončila s půlročním synkem, se spolužačkami jsem tedy zákonitě ve studiu na VŠ nepokračovala, tehdy to nebylo běžné. Tak jsem hledala, co dál.

V Učitelských novinách jsem si přečetla, že divadelní akademie má dvouleté dálkové studium. Dramatické výchova, alternativní divadlo, loutky… Přihláška se podávala do konce února. Já, ač se většinu života pohybuji v předtermínech, jsem stále váhala, až byl najednou téměř konec nejkratšího měsíce. Balila jsem rodinu na hory, čekaly nás „jarní“ prázdniny. 28. února jsme odjížděli do Krkonoš a někde cestou jsme stavěli, abych mohla na poště doporučeně poslat dopis s tou přihláškou. Poslední den…

Přišla mi pozvánka na zkoušky. Měli jsme se v pohodlném oblečení dostavit do nějakého sálku v centru Prahy. Stáhla jsem si vlasy červenou látkovou gumičkou a převlékla se do slušivých barevných tepláků a trika. Už to bylo první faux pas. Podobně „vesele sportovní“ jsme tam byly čtyři. Ostatní ostřílené dámy všech typů, váhových kategorií a širokého rozpětí věku už prostě věděly… Všechny měly na sobě nějaké černé legíny, nevím, kde je sehnaly, v té době se u nás tohle slovo ještě ani nepoužívalo. Jejich těla byla zahalená do rozličných černých hábitů a cípatých šatů. Všechno černé! I čelenky, mašle a gumičky do vlasů. Silně to na mě zapůsobilo… Dnes se takové oblečení, černé bavlněné oversize šaty a ty legíny, nosí běžně do práce i do divadla, ale tenkrát…

Velká část uchazeček o studium se znala, okázale se vítaly, sdělovaly si, pokolikáté u zkoušek jsou, rekordmanka tam prý byla posedmé. Tvářily se děsně umělecky, pohodově a kreativně. A všechny znaly štronzo! Pohybovaly jsme se bosy po parketách, předváděly podle pokynů různé situace, krokové variace, emotivní scénky. A najednou se ozvalo „štronzo“! Než jsem pochopila, že všichni musíme v jakékoliv akci okamžitě strnout v pohybu a zůstat nehybně stát až do odvolání slovem „portamento“, párkrát jsem se nestihla zabrzdit. Další faux pas. To už jsem určitě měla druhý černý puntík. Jako ty tři nové uchazečky v barevném oblečení… Po čase jsme pochopily, co se má dělat, nebo spíš nedělat, a právě v tom čase mi došlo, že to se studiem asi nevyjde. Nevyšlo. Tehdy se prý říkalo, že na DAMU se skoro nikdo nedostane napoprvé, ani na to dvouleté studium. To jsem já ale nevěděla. Blahá nevědomost… Do měsíce jsem dostala doporučený dopis s vyrozuměním: „Nepřijímám“. Víckrát jsem to nezkoušela, ale byla to zajímavá zkušenost. Vystudovala jsem pak distančně pedagogickou fakultu.

Sestra měla k divadlu bližší vztah, nějaký čas hrála s ochotníky. Spolu jsme se pak „realizovaly“ v hudebních pohádkách pro kurzy hry na zobcovou flétnu, které jsme v našem městě vedly dvacet let. Naše setkávání s dětmi a jejich rodiči jsme zpestřovaly scénkami, do kterých se nakonec zapojili všichni zúčastnění. Byli jsme tehdy všichni mladými rodiči a bavilo nás spolu být.