Slova, nebo známky?

„Tak co, máš samý jedničky?“, ptala se kdysi mého žáka babička. „Babi, já ani nevim, mám jenom jednu z chování a pak je tam něco napsaný,“ odpověděl prvňáček.

Slovní hodnocení je pro žákovu cestu za vzděláním nezbytné. Z hlediska minulosti, současnosti i budoucnosti. Žákům poskytuje zpětnou vazbu, informaci, jak dál, a především má motivační roli. Děti se s ním na prvním stupni setkávají každý den.

V diktátě nemáš ani jedinou chybu. Dnes jsi pracoval/a v hodině velmi dobře. Vždycky se těším, až otevřu tvou písanku, tvá písmenka by mohli tisknout jako vzor. Jsi zodpovědný/á a svědomitý/á, aktivně se zapojuješ do výuky. Úkoly plníš včas a pečlivě, dokážeš pracovat samostatně i ve dvojici či skupině. V hodinách často projevuješ zájem o nové poznatky a nebojíš se klást doplňující otázky. Jsi pracovitý/á a pozorný/á…

Se slovním hodnocením se během roku setkají i zákonní zástupci při konzultacích. Pedagog jim sdělí, co se jejich synovi (dceři) daří, co zvládá výborně, kde je třeba „přidat“, co procvičovat. Pokud se rodič na schůzku nebo konzultace nedostaví, dostane, většinou bez vyžádání, hodnocení způsobem v dané škole obvyklým, v mailu, přes WhatsApp, na Bakaláře…

Mylná je představa, že se slovním hodnocením na vysvědčení budou všichni spokojeni. Že tam uvidí jen pochvaly za to, co se žákovi (žákyni) daří, a dítě bude v pohodě, když nedostane dvojku nebo trojku, případně horší známku. A kdo vlastně slovní hodnocení chce? Žák, zákonný zástupce, ředitel, veřejnost, nadřízený orgán? Pokud má být srozumitelné pro dítě, jen se tam zopakuje, co ve škole mnohokrát slyšelo. Že už umí napsat a přečíst všechna písmenka, správně, nebo jen s drobnými chybičkami počítat do dvaceti, do sta… Nebo si má často číst i o prázdninách, psát si deníček, aby nezapomnělo tvar písmenek a vymýšlet si s rodiči slovní úlohy třeba při nakupování. Čím bude text rozsáhlejší, bohatší a popisnější, hrozí nebezpečí, že sedmi až devítiletému dítěti nebude srozumitelný, nebo se rodič bude dotazovat, co jste tím, paní učitelko, měla přesně na mysli?

„Slova“ mají svá úskalí. Neexistuje návod, šablona, ani doporučená délka textu. Učitel má s dítětem blízký vztah, je s ním několik hodin denně, použije – li v textu něco osobního, může být tato informace po letech chápána ve zcela jiném významu. Vlastně kterékoli sdělení může mít různý výklad, viz „Vše, co řeknete, může být použito proti vám“. Při rozsahu učiva stejně nelze vyjmenovat, která vyjmenovaná slova je ještě třeba se doučit, který typ příkladů žákovi činí obtíže…

Slovně hodnotí své žáky učitel i při předávání jakéhokoli vysvědčení. S každým dítětem pohovoří, pochválí ho za to, co se mu nejvíc daří, za to, v čem se zlepšil, za snahu (i když se třeba známka nezměnila)... Zopakuje mu, co dělat dále, vyjádří naději, důvěru a slíbí podporu.

A co známky? I na prvním stupni už děti samozřejmě chápou, co která známka znamená. Jednička velmi dobrou, tedy tu nejlepší možnou úroveň školní (většinou i domácí) práce, při dvojce také zaslouží pochvalu, trojka, to je dobrá práce, a pokud pro to žák udělal maximum, tak by měl být rovněž pochválen. Dostatečná a nedostatečná byly jistě během pololetí mnohokrát řešeny nejen s žákem, ale zřejmě i s rodiči, případně s výchovným poradcem, speciálním pedagogem nebo poradnou…

Záleží také na rodičích, jak se ke známkám postaví. U jedničkářů je to snadné, jejich rodiče se většinou změny nedožadují. Pokud má ale v počátku školní docházky žák výukové problémy, nezmění to použití slova místo známky. Je třeba hledat příčinu. Dítě mělo možná problémy už v předškolním věku a nebyly řešeny.

„Rodiče nechtějí známky, chtějí jedničky,“ řekla mi nedávno moje bývalá paní učitelka, která už dávno ve škole neučí, ale i ve svém požehnaném věku stále doučuje žáky doma.

„Holka, zatím se nic lepšího než známky nevymyslelo… Možná někde fungují body, ale to je vlastně skoro to samé,“ říká mi tatínek, 93 let…