Rychlost

Stojíme na mostě nad „dálnicí“, co dřív byla R 10, a pak ji prostě přejmenovali na D10. „Ta auta jedou šíleně rychle… To je hrozný, než zabrzdí, ujedou snad 100 metrů.“

To slyším poprvé, když v autě sedíme, a prohlásím, že snad „nejedeme k vohni“ nebo zdůrazním, že přece nikam nespěcháme, snese se na mě sprška mouder o optimální rychlosti pro motor, úsporu paliva, upozornění na údajnou bezpečnost (abychom nebyli brzdou, to všechny ohrožuje) a (překvapivých) informací, že jsme přece na dálnici a že jedeme (skoro) povolenou rychlostí…

A najednou je na to z výšky několika metrů úplně jiný pohled…

Chvíli je klid, když přijde obsílka „o překročení“. Ale brzy si to zase svištíme… Necítím se komfortně, chvíli mlčím, ale pak to nevydržím a připomenu, že opravdu nikam nespěcháme. Že pro nás „je cesta cíl“. Že jedeme na výlet, nebo na návštěvu… A je zle, a vypadá to, že spěcháme hodně.

Před čtvrt stoletím a před mnoha zkušenostmi a zážitky (nejen pozitivními), ještě v dobách docela mladické nerozvážnosti jsme si to často frčeli (tenkrát o dost méně frekventovanou silnicí, tou „er desítkou“) na hory i vyšší rychlostí, třeba 170km/h, a byla jsem celkem v pohodě. Pak jsme jednou dostali smyk a ve Špindlu na křižovatce se točili a točili… Ale nic se nestalo. O pár let později jsme, ale ve velké „pomalosti“!, vjížděli na hlavní silnici z vedlejší a narazili jsme do dodávky. Jak se to tehdy seběhlo, zda roli hrálo oslnění sluníčkem, nebo jiná okolnost, to už je zapomenuto. Ale stalo se. Řidič měl polámaná žebra, spolujezdec, můj tatínek, na „bezpečném“ místě vzadu měl bouli „jako celá Afrika“. Oba dva odvezla „rychlá“ do nemocnice na Bulovku, a já jsem zůstala úplně sama v autě a Policie ČR po mně chtěla, abych jim to vysvětlila. Hrozný zážitek. Auto uvnitř vypadalo jako když se rozpadne trabant na tisíc trsátek, dodnes to nechápu, kde se vzalo tolik plastu. Byla to Škodovka, plech, žádná pryskyřice. Pak mě někdo dopravil také na tu Bulovku, ale už mě nevezla rychlá, tedy žádný urgent, hezky jsem pomalu čekala v čekárně, tak mě prohlédli, že jsem byla účastník nehody, a doporučili na modřiny gel z lékárny. Za pár dní mě čekala plánovaná operace, ale v den nástupu do nemocnice jsem byla ještě předvolaná na PČR, abych svědčila. Nervy na pochodu…

Před lety jsem poslouchala o „čepičářích“, prostě „starobách“, co brzdí dopravu a jsou příčinou nehod. Léta letí, a vozí mě čepičář… Já mám sice řidičák, ale dávno propadlý, tak nesmím mít názor, protože „tomu vůbec, ale opravdu vůbec nerozumím“.

Stopadesátka je schválená, na některých úsecích… Určitě se bude také překračovat, jako dřívější maximální rychlosti. Kam proboha tolik spěcháme? Proč si nedopřejeme čas na správnou reakci, na možnost vyhnout se karambolu, přežít chybu vlastní i toho druhého?