Ano, je to radost bydlet někde tak dlouho, že kolem sebe máte samé známé tváře. A je to fajn je potkávat. Nikdy jsem si neuvědomila, jak mi to jednou bude chybět. Občas mi někdo někoho připomíná a potom si uvědomím, že to je blbost, protože těžko by se přenesl z Čech do USA. Čím jsem starší, tak tím je to horší.

Přesně o tom to je...

Krásné povídání, ale přece jen mně v něm něco chybí - vlastně jedna nezanedbatelná kategorie. A to jsou pejsci a jejich paničky či páníčkové, Vím o čem mluvím, Před časem jsme se přestěhovali za dcerou z vesnice do velkoměsta - tedy do Brna. V mém věku se už opravdu hledají nové sociální kontakty a musel jsem zapomenout na každodenní pokecání ze sousedy při cestě na poštu či do obchodu. Máme naštěstí krásné okolí a v Čertově rokli potkáváme psy a pejsky všemožných ras i velikostí. Na každého z nich se usměju a tiše ho oslovím. Pokud se i on na mne obrátí a panička se na chvilku zastaví, s tou němou tváří prohodím pár slov a pokud není páníček proti - nabídnu mu piškot, které mám v sáčku v kapse v pohotovosti. Někdy mne svádí myšlenka, že jednou neoslovím pejska, ale jeho paničku: "Vy máte krásného pejska, můžu si Vás pohladit?"

Ano, rozumím vám, také venku promlouvám s (některými) pejsky, ač sama žádného nemám, a někdy se k nám přidá "jeho člověk". Mluvím i na (některé) kočky, a téměř stoprocentně odhadnu, která ke mně přijde, když si sednu na bobek, nechá se pohladit a pak si zase jde po svých :-).