Předsilvestrovské zamyšlení

Alkoholu se v naší rodině nikdy moc nevypilo. Přípitek k narozeninám, koncem léta trochu burčáku pro zdraví, na Vánoce domácí „vaječňák“ a lžíce rumu do vánočky, bublinky na Silvestra…

Jako malé holčičce mi jednou dal strejda napít piva, prý je to limonáda… Všechno jsem vyprskla, strýce jsem dlouho neměla ráda a kolem hořkého nápoje chodila obloukem. Našemu tatínkovi bylo párkrát „moc špááátně“ po nějakém bále, kde byli s maminkou. Ta se na něj zlobila a my se sestrou jsme se proto zlobily na ni, a tatínka jsme litovaly. Na oslavu mých patnáctin mi babička dovolila pozvat si tři kamarádky, půjčila nám byt a koupila sedmičku bílého vína. Sklenka pro každou z nás, (láhev jsme ani nedopily, ještě z ní babička uvařila pravé šodó na buchtičky), cítily jsme se obrovsky dospělé!

Po dvacítce jsme s manželem začali chodit na plesy. Tam se daly objednat všelijaké „perly“. Perla Moravy, Bušek z Velhartic, Pražský výběr, případně nějaké čůčo, tedy sladké desertní víno. Druhý den mi pak ťukalo v hlavě tisíc permoníků a nějak jsem neměla na nic chuť. Tak jsem skončila s vínem, pila na tancovačkách sodovku a neděle jsem mívala opět zalité sluncem.

Můj syn mi jednou přivezl od kamaráda mělnické „portugalské modré“. Mami, to musíš ochutnat... Ano, bylo velmi dobré. Pak jeden rok natrhal šípky a vyrobil tak lahodný mok, že se nedalo odolat. O několik let později jsem poprvé pila portské a říkala jsem si, že tu chuť odněkud znám, že mi to něco připomíná… Až jsem si vzpomněla, že to je právě to šípkové víno. Vinaři mi potvrdili, že to není „od věci“, kvalitní šípkové prý může vzdáleně na portské odkazovat.

Kolem čtyřicítky jsem se ocitla v partě pivařů a hořký mok mi konečně zachutnal. V období zakládání malých pivovarů jsme mnohé navštívili a absolvovali exkurze s ochutnávkami. Ta proměna několika přírodních surovin v jiskřivý pěnivý nápoj nás vždycky ohromila.  V našem městě ale také otevřeli první vinotéku a začali s ochutnávkami v zámeckém sklepení. Výborná vína a k tomu autentický příběh! Z úst pozvaného vinaře nebo majitelů vinotéky, absolventů vinařské školy. Víno si mě zcela získalo. V padesáti letech jsem poprvé byla ve Valticích, městě vína, a viděla skutečný vinný sklep s dřevěnými i nerezovými sudy a ušlechtilou plísní na zdech. Našli jsme si svého vinaře a už k němu pár let jezdíme. A tak víno zvítězilo nad pivem. Dokonce už dost často poznám, co ve víně mám najít (pak si zkontroluji, co píše vinař na vinětě). Třísloviny, kyselinky, jemnou chuť čokolády nebo lesního ovoce. A také vím, co tam rozhodně být nemá.

(Každému členu mé rodiny včetně mě už někdy bylo „špááátně“ a nikdo ho nelitoval…)

Přeji všem, aby se jim ráno na Nový rok vstávalo s jasným okem, čistou hlavou, s žaludkem na správném místě a s chutí dát si něco dobrého.

Zdravý rok 2020!