Pomáhat a chránit

To není jen heslo Policie ČR. Tak si představují budoucnost lidé, co přijmou „pod svá křídla“ děti, které biologičtí rodiče nechtěli, nevychovávali, nechali osudu, nebo jim děti byly odebrány.

Chtějí jim pomáhat, chránit je od všeho zlého a pečovat o ně s láskou. Jako sestřina spolužačka, která toužila vytvořit domov dětem, které zatím nezažily mnoho radosti. Odešla ze zaměstnání a vzala si do péče postupně několik holčiček i kluků z různých rodin. „Vypiplat“ je stálo mnoho sil. Děti byly zanedbané, opožděné ve vývoji, vystrašené a nedůvěřivé. Moc dobrého v krátkém živůtku nepoznaly. Paní měla v té době čerstvě dospělou dceru a pubertálního syna. Uvažovali s manželem o adopci, ale zvolili péči pěstounskou. Bohužel se často setkávali s malou pomocí pracovnic sociálky, paní „Zubatá“ jen hledala problémy, kritizovala a nařizovala. A protože pěstounům náleží peněžitá odměna, museli se smířit s nepochopením okolí, a také s velkou závistí sousedů, kolik že za to berou… Při rozhodování je ovlivnila autobiografická kniha spisovatelky Terezy Boučkové Rok kohouta, v níž je drsně a realisticky popsán autorčin vzájemný vztah se dvěma osvojenými syny. Pro neustálé potíže s těmi adoptovanými, záškoláctví, krádeže, lhaní, drogy…, rodičům nezbylo dostatek sil věnovat se vlastnímu dítěti.

Kamarádka, které život nadělil v dětství vážnou nemoc, ale uzdravila se, i když s trvalými následky, toužila předat někomu trochu svého štěstí, že přežila. Vzala si do péče krásnou zdravou blonďatou holčičku, která jí, blondýnce byla hodně podobná. Děvčátko vypadalo jako andílek, rané dětství ale prožila v pekle. Snad proto se jako anděl nechovala. Po deseti letech láskyplné péče, která nevedla ke zlepšení, po řadě vážných konfliktů mezi holčičkou a kamarádčinými vlastními dětmi a „žehlení“ průšvihů ve škole si už nevěděla rady. Dívka začala ohrožovat zdraví nevlastních sourozenců. Poslední „kapkou“ byla situace, kdy se matka ráno probudila a uviděla nad sebou stát dceru se sveřepým výrazem a s nožem v ruce. Kamarádka se rozhodla dívku vrátit do ústavu kvůli bezpečnosti jeho sourozenců i své vlastní (naštěstí nešlo o osvojení, ale péči pěstounskou) a zažila velmi nepříjemné jednání ze strany sociálních pracovnic. To si za ta strastiplná léta opravdu nezasloužila a dlouhé roky se s tím nemohla vyrovnat.

Sestřina kamarádka s manželem zvolili jiný druh péče. Když jim dcera vylétla z hnízda, cítili se ještě mladí a toužili být užiteční. Oba splnili náročné testy a očekávali „své“ první novorozeně. Nakonec se domluvili, že hlavním pečovatelem bude muž a manželka bude dál chodit do zaměstnání. Práce učitelky v mateřské škole brala jako poslání, věnovat výchově předškoláčků toužila od dětství. Společně přijali desítku čerstvých miminek a s láskou se o ně starali „na startovní čáře života“. Byly to děti odložené v porodnici i z Baby boxu. Některé měli doma pár týdnů, jiné déle. Po čase museli tuto práci opustit, bylo pro ně stále náročnější se s dětmi, svěřenými jim na krátký čas, rozloučit a citově se od nich odpoutat. V té době se jim narodilo první vnouče, po čase další, tak se věnují jim.

Kamarádka mojí babičky, „bába“, jak se v minulém století říkalo porodním asistentkám, přivedla na svět stovky dětí, vlastního potomka jí ale osud nedopřál. Domluvila se tedy s jednou matkou, která čekala své šesté dítě a stěží měla prostředky uživit těch pět, že se svého dítěte z existenčních důvodů vzdá. A nějak to zařídila... „Bába“ šťastně vychovala „svou“ holčičku a dožila se vnoučat i pravnoučat.