Podívaná pro babičky

V Linci se pekl nejdříve linecký koláč, který prý milovala i císařovna Sisi. Ale vzhledem k jejímu vzhledu, pasu a hmotnosti ho zřejmě milovala platonicky.

Později se začaly péct drobnější kousky, kolečka, říká se jim kočičí (linecké) oči, Linzer Augen, a rohlíčky. Z Rakouska-Uherska se rozšířily nejen k nám, ale po celé monarchii. U nás známé linecké těsto v poměru jeden díl cukru, dva díly tuku a tři díly mouky se v Linci nazývá křehké. To základní je světlé, ale oblíbené je i hnědé s opraženými mletými mandlemi či s ořechy, se skořicí, hřebíčkem nebo s muškátem.

Já miluju linecké pečivo všeho druhu, s džemem, krémem, s ořechovou náplní, s polevou i bez. Celoročně! Ze všeho nejraději ale mám kolečka slepovaná marmeládou. O Vánocích ta malinká, doma pečená, během roku si v cukrárně občas dám to velké kolo, naštěstí z trhu nezmizelo, stále je oblíbené. Někdy má místo kulatého otvoru srdíčko, nebo je smajlíkové.

Recept po mamince mám uložený pod názvem „7,14,21" podle těch surovin. Každé Vánoce jsme měli lineckého velikánskou krabici a tohle cukroví nejdřív zmizelo. Synové si ho dávali k snídani a pár kousků si nosili do školy jako zpestření nějaké zdravé svačinky. Dokonce rádi pomáhali s vykrajováním i s mazáním. Ráda na to vzpomínám.

Vybavují se mi ale i starší vzpomínky.

Každý rok jsem se těšila ke kamarádce ze základky na ořechové řezy se žloutkovou polevou. Maminka ani jedna z babiček je nedělaly, tak pro mě znamenaly neskutečně vzácnou dobrotu.

Jednou jsem byla začátkem prosince na návštěvě u spolužačky a její maminka právě vyndala z lednice těsto na kakaové půlměsíčky. Ty jsem také neznala. Upekly jsme je společně, bylo to jednoduché, upéct, potřít rumovou polevou a vykrajovat ještě teplé. Dostala jsem krabičku domů a další rok jsme tohle cukroví s maminkou zařadily mezi našich deset patnáct druhů.

Sestřina spolužačka bydlela v paneláku a nesnášela tvrdé perníčky, které jim nikdy nezměkly. U nás na vesnici v kamenném domě bylo stále vlhko. Nabídla jsem jí, ať je přiveze. Za pár dní jsem jí vrátila krabici měkkých srdíček, hvězdiček a zvířátek, snědli je hned, u nich by perníčky do ježíška zase ztvrdly.

Kamarádova maminka pekla zázvorky. Každoročně je dávala změknout mezi špaletová okna, ale bez úspěchu. Na Štědrý den tak na míse ležely placičky, tvrdé jako z plastu. Po Vánocích jich ještě hodně zbývalo, v lednu si je začali všichni máčet v čaji, přece se to nevyhodí, pak byly docela chutné, ale ten čaj kalily, brr. Část sušenek i tak někdy vydržela až do března, a to už začaly být poživatelné. Zřejmě také bydleli v suchém bytě…

Letos jsme my sestry poprvé pekly jen s holčičkami. Vlastně jsme jim to ukázaly a pak už pouze hlídaly troubu. Desetiletá i čtyřletá kroutily rohlíčky a vykrajovaly kolečka a srdíčka napůl s dírkou a bez. Pak si je samy namazaly šípkovou marmeládou a slepily. Rozdělily si je do krabiček, a ta menší zavolala: „Babičky, pojďte se podívat!“