Odkaz pana Perreta

Poprvé jsem to jméno slyšela před pár lety na přednášce s názvem “Architektura garáží” v Liberci - Vratislavicích nad Nisou.

Cože? Co je to za architekturu, garáže?

Ty řadové na okrajích měst, v blízkosti panelových sídlišť, postavené kdysi pro auta, která už jsou dávno sešrotována? Často vznikaly svépomocí a šťastní majitelé v nich hýčkali své plechové miláčky, leštili karoserii, kontrolovali šroubky, mazali zámky a občas vyvezli rodinku na výlet nebo na dovolenou. Nejprve měly všechny stejná nová vrata, pak je někdo vyměnil, někdo natřel… Některé řadovky jsou opravené a dodnes využívané původními majiteli. Mnohé domečky pro auta, ta v odlehlejších částech měst, jsou už léta nepoužívané, s vraty zarostlými travou a plevelem, se zrezivělými zámky, které na první pohled smutně žalují, že už je dlouho nikdo neodemkl. Někde v nich stařičká vozidla s propadlým techničákem dokonce ještě stojí, z jiných se stalo skladiště všeho, co by se ještě někdy mohlo hodit. Jinde jsou uskladněny sezónní sportovní potřeby, kola a koloběžky, lyže a boby, skejtbordy a pedlbordy, nafukovací čluny, stany…

Nebo snad ty parkovací domy, které měly vyřešit nerudovskou otázku „Kam s ním?“ S autem…. Zánovní šnekovitá betonová monstra v některých městech zejí prázdnotou, auta dál stojí na chodnících sídlišť a lidé chodí mezi paneláky po silnicích. Těžko si představit matku (otce) se dvěma (třemi) dětmi, vyzvednutými ze školy (školky, družiny, kroužku, hudebky) s aktovkami (a batůžky na cvičení nebo plavání, s harmonikou nebo lesním rohem) po absolvování nákupu v supermarketu, jak to všechno vyloží z auta na opuštěném, spoře osvíceném místě za městem, a za tmy, která v zimě padne už po 16. hodině, se společně přesouvají na kilometr vzdálené sídliště… Nebo mladou dámu, studentku, bez dětí a zátěže, jen s kabelkou nebo batůžkem, jak v pozdních hodinách po návratu z práce (kina, ze školy nebo z posezení s přáteli) přijede do parkovací spirály, neohroženě zamkne auto v horním patře kruhového labyrintu a v pohodě se vydá domů temným podvečerem okolo hloučku kouřících (bůhvíco) rozjásaných adolescentů a veselé lavičky bezdomovců s krabičákem.

Či snad suterénní garáže? Podzemní zahloubené části domů, z nichž se většinou dost obtížně vyjíždí? V devadesátkách z některých vznikaly minivinárny nebo kavárničky. Brzy ale zase zanikly.

Na přednášce jsem byla velmi překvapená, jak bohatou mají stavby garáží historii, a jak je pestrá. Otázka střechy nad hlavou pro auta se začala řešit spolu s rozvojem automobilismu v Americe i v Evropě. Jako jedna z prvních vznikla na počátku 20. století stavba, která se stala vzorem nastupující nové abstraktní estetiky. Perretovy garáže v Rue de Ponthieu v Paříži.

Auguste Perret byl významný francouzský architekt a stavitel, průkopník železobetonu. Tak významný, že je s jeho jménem spojeno ocenění pro architekty využívající ve svém díle moderní technologie, případně pro autory „neotřelých pokrokových počinů“. Cena je udělována od roku 1961. Jediným Čechem, který ji získal, byl Karel Hubáček. Za nejslavnější rotační hyperboloid, hotel a vysílač na Ještědu.

Oba architekti jsou letošní jubilanti. Od Perretova narození uplynulo 150 let a od úmrtí 70. Karlu Hubáčkovi by letos bylo 100 let.

Zítra nechte auto v garáži, 14.11. je Mezinárodní den bez aut.