Nepěkné téma (všichni tam musíme)

19. listopad je Světový den toalet. Ano, i záchody mají svůj den! Pro nás Evropany jsou toalety již dlouho samozřejmostí, ale na světě je stále dost míst, kde je hygienických zařízení nedostatek. Na to má světový den upozornit.

Starší generace ještě pamatuje, kdy „ministerstvo úlevy“ nebylo automaticky součástí bytu. Babička s dědou žili sice ve městě, ale „na malou i na velkou“ chodili přes dvůr, „na domeček“. Pamatuji si, jak přistavovali koupelnu se splachovací toaletou někdy v 60. letech. Prateta měla v pavlačovém domě záchod společný s deseti dalšími rodinami! Lidé prý skrývali pod postelí „noční vázu“, tedy normální nočník jako pro děti, ale veliký. Do něj konali potřebu v noci, aby nemuseli z bytu v pyžamu, a taky prý aby „nešounili“ po pavlači a nerušili sousedy, jak říkala ta prateta. Že se chodilo na kadibudku na chatách a chalupách, to nám přišlo normální a brali jsme to dočasné nepohodlí jako romantiku.

Ani na splachovacích tzv. veřejných toaletách to nebývala žádná sláva. Často bývaly zavřené, a pokud ne, seděla tam toaletářka, slangově „hajzlbába“, za padesátník každému utrhla stejný (malinký) kousek „toaleťáku“, nezkoumajíc, jakou má kdo potřebu… Toaletní papír býval nedostatkovým zbožím, stávaly se na něj fronty. Někdy se místo něj používaly nastříhané noviny, velkoformátové Rudé právo. To si dnes už těžko někdo dovede představit.

I záchody na nádražích byly většinou zamčené. Ty otevřené bývaly, no, hodně neuklizené… Z těch dob pochází hláška Páchne to tu jako na pánském záchodku, na nádraží, v létě…

Líp nebylo ani na prvních „benzínkách“. O klíč se muselo škemrat u obsluhy. Často tam visela cedulka Neteče voda, v rekonstrukci… V době, kdy u silnic bylo čerpacích stanic ještě pomálu, se chodívalo do lesa. Auta zastavila na odpočívadle a všichni se vystřídali. Ke koloritu autobusových zájezdů patřilo řidičovo zvolání „Dámy vpravo, pánové vlevo!“ Dámy většinou vodily vyčurat i děti, tak aby nemusely přecházet silnici.

V hospodách kdysi páni čurali na leskle černě natřenou zeď a vše stékalo do žlábku. Později přišly mušle s kusem něčeho, co smrdělo jako naftalín. Nevím, co to bylo, brrr. Jak tak občas nechali pánové po deseti pivech pootevřené dveře, a nechtíc jsem tam stočila zrak (čich se točit nemusel), zvedl se mi žaludek a zároveň jsem vnitřně zaplesala, že nejsem chlap, že mohu být v kabince sama.

Klíč k zapůjčení bohužel přetrval někde dodnes. V cukrárnách a bufetech se o klíč sice nežádá, ale pokládá se na talířek dost blízko zákusků nebo pečiva. Fuj…

Také u některých lékařů stále musíme kvůli klíči zaťukat na dveře ordinace, ač je tam nápis „Neklepat, sestra vychází“! Ale sestra moc nevychází. Záchody ve zdravotnických zařízeních…, často nic moc. Ivan Mládek už v minulém století zpíval V ÓÚENZET na WÉCÉ mistr chytil TÉBÉCÉ…

Šťastlivci, kteří se dostali „za totáče“ k moři do Bulharska nebo do Jugoslávie, poznali i tzv. „turecké záchody“, dvě šlapky na nohy s kulatým otvorem uprostřed, pro nás nezvyklé a méně pohodlné, ale hygienické. Žádné počurané prkýnko! Šokem v Řecku byly otevřené koše bez víka, kam se házelo všechno, i použitý papír!

Po roce 1989, když jsme začali hromadně vyrážet "na západ", to jsme se podivili, v čem spočíval velký rozdíl v zemích před a za oponou! Zírali jsme na čisťounké komůrky, vybavené měkkým toaletním papírem (pár roliček do zásoby), voňavým tekutým mýdlem v dávkovači a papírovými utěrkami. Voda tekla, záchod splachoval a neprotékal, mnohde byly k dispozici i jednorázové papírové podložky, které se položily na prkénko a člověk si bez obav sedl. Na místech, kde se předpokládalo trochu „hrubší zacházení a divočejší provoz“, třeba na nočních odpočivadlech, bylo vše z nerezu, aby se nedalo nic rozbít ani odnést. Pravda, za hranicemi bylo použití WC často zpoplatněno. Našince zpočátku lákalo odtočit si papír, odnést pár utěrek. Na zájezdech k moři děti milovaly samočistící prkénko, často s obrázky mořských potvor a rybiček. Po spláchnutí se celé otočilo dokola a prošlo tak dezinfekcí. Když se pak nocí při zpáteční cestě autobus blížil domů a rozespalí dovolenkáři si šli odskočit, rázem podle stavu toalet poznali, že jsou již doma.

Kdo tohle všechno nepamatuje, ten je mlád!!!

Od těch dob se všechno změnilo. Toalety jsou skoro všude nové, čisté, leckde i designové a luxusní. Zvláště některé kavárny a restaurace se mohou chlubit opravdu příjemným prostředím, kde je stále uklizeno, na dveřích visí, že nám uklidila Majka, Iva, Blanka…, v umyvadle teče voda jako potůček, nebo stéká na oblázky, k dispozici je dostatek papíru, mýdla, (nově i dezinfekce), někde mají i hygienické mokré ubrousky, dámské vložky a tampony, dětské plenky, krém na ruce. Ve váze jsou květiny a hraje tam muzika.

Jen jeden nešvar u nás nějak přetrval.  „Papírové značky“ v přírodě. Při pobytu ve volné krajině v lese, na louce, mezi skalami se člověk občas potřebuje vyčurat a toaleta nikde. Muži jsou tentokrát mimo podezření. Mnohé dámy ale po sobě zanechají použitý papírový kapesníček nebo ubrousek volně pohozený hned vedle cesty, v trávě, na keři, nebo dokonce přímo na stezce! Pěkně všem na očích! A přitom ho lze skoro všude ukrýt pod kámen, list, trávu, mech… Sám o sobě ten kousek papíru snad prý moc nevadí, rozpustí se, ale příroda a my ostatní si tuhle ozdobu rádi odpustíme. Kdy zmizí tenhle zlozvyk? Až se o tom bude víc psát a mluvit? Až na to upozorní Greta? „Zelení“? Nebo až tahle generace žen přestane do přírody jezdit? Až bude nosit plenkové kalhotky? Nevím… A od jara začínají město i krajinu hyzdit ještě odhozené či ztracené roušky. Jednorázové, nano i doma ušité. Ty se jen tak samy nerozloží.