Na co čekáme?

V dětství se čekalo s radostí, hlavně na Ježíška a na prázdniny. Počítali jsme, kolikrát se ještě vyspíme. Tolik jsme se těšili!

Pěkné je čekání s očekáváním, zvláště to dětské. Bude pod stromečkem Lego? Nový mobil? Přijede v sobotu babička s dědou? Co dostanu k narozeninám? Pojedeme k moři? Budu mít samé jedničky?

I dospěláci sní a očekávají… Uvidím ji (ho) zítra zase? Vydaří se oslava? Výlet? Dovolená? Bude to kluk, nebo holka? Povedly se marmelády? Nesrazí se bábovka? Přidá mi už konečně šéf? Vyhraje náš tým v kvízu? Rozkvete mi letos „barborka“?

Když jsem čekala své děti, to byla pěkná doba, s těšením i troškou obavy, aby bylo vše, jak být má. Bylo.

Běžnou součástí života ale bývalo dříve čekání „otravné“, čekalo se ve frontách. Na chleba, na maso, na mandarinky („přišly“ jen před Mikulášem), na bavlněná trička, na výjezdní doložku, na novou ledničku i auto. Bavilo to jen frontové bojovnice, byl to pro ně „dostupný adrenalin“. Čekalo se v telefonní ústředně na poště v Horní Dolní, až nás spojí a ozve se: „Máte tady tu Prahu!“ A poslali nás do budky číslo jedna, nebo do dvojky.

U doktora, pokud věřím, že mi pomůže, to nějak skousnu, jsem smířená, připravená,  jistí to sudoku, křížovka, časopis, knížka, mobil. Ale čekání na vlak nebo na autobus? Nechápu člověka, který chodí čekat na cokoli. Dokonce si v tom libuje, vyráží s takovým předstihem, aby mohl prostě čekat. Nečinně stát, případně sedět, čučet kolem sebe, chodit kontrolovat jízdní řád a otáčet hlavu za každým zvukem ze strany, odkud má spoj přijet. Na zastávce, na peróně, u silnice. Za deště, ve větru a v mrazu to je obzvlášť nepříjemné.

I vedro je zničující. Jednou jsme čekali na zpožděný bus na Pálavě. Srpen, výheň asi 50 stupňů a mohli jsme si vybrat přímé slunce nebo zastávku z vlnitého plechu pořádně „poledně“ rozpálenou. Obojí tortura, ale nedalo se nikam schovat, odejít, to by nám mohl bus ujet a dalšího bychom se nedoč(e)kali… Prostě pálava!

Na nádražích bývaly dříve otevřené čekárny, neútulné místnosti s lavičkami nebo stolem s vikslajvantovým ubrusem a otlučenými židlemi, každá jiná. Otřískané rohy, pradávná vybledlá malba, často „vyzdobená“ nápisy a všemi profláknutými obrázky. Ale dalo se tam přežít čekání na zpožděný vlak, společně s dalšími čekateli si zanadávat na dráhy, počasí nebo „na poměry“. Někde měli automat na kafe, většinou příšerné kvality, knihobudku…

Bývaly i příjemné čekárny, čisto, truhlíky s květinami, v zimě se tam topilo v kamnech a na zdi visely zarámované fotografie lokomotiv. Synové je uměli rozlišit, znali Kafemlejnek, Pomeranč, Brejlovce, Bardotku, Sergeje, Bobinu, Cecilku, Princeznu, Žehličku… Zkoušeli mě, jestli je také poznám, a měli radost, že jsem se málokdy trefila. Dnes bývají všechny dveře zamčené, a ani se na nich nic nepíše.

Už to slovo čekárna je vlastně strašné, podobně hrozné jako hekárna, to je (slangově) místnost pro jednu z fází čekání na porod. Tam se heká bolestí. Leckterá rodička by to možná zvládla i bez křiku, ale tady ji dostihne hekání ostatních, tak se prostě přidá. Zato kavárna nebo vinárna, tam se to čeká….

A další „čekací slova“?

Myslivec chodí na čekanou, čeká na zvěř na čekaništi, na žebříku, posedu nebo kazatelně, je dobře ukrytý, ale má dobrý rozhled. Zvěř o něm neví! Čekaná je prý “klidný a často velmi úspěšný způsob lovu”. Brrr.

Čekatel (aspirant, elév, kandidát, novic, uchazeč) čeká plánovaně, ví, že bude čekat, počítá s tím, a většinou si vyslouží za svou trpělivost „růže“, dočká se postupu, úřadu, povolání….

Dneska se čeká jen krátce.

Několik minut… Až dovezou pizzu nebo nákup. Až přijede taxi. Než se ohřeje oběd v mikrovlnce.

Pár vteřin… Až se ozve pípnutí, že proběhla platba kartou. Než přijde odpověď na sms, ozve se  cinknutí komunikační sítě…

Cink, cink, cink….