Letenská nostalgie

Škola, štola, kolotoč a porcelán. Adventní vzpomínková procházka Letnou. V listopadu chumelilo a nám začátkem prosince pršelo.

Moje škola Nad štolou

Když jsem v 15 letech poprvé přišla na střední pedagogickou školu, viděla jsem pod sebou Letenský tunel a říkala jsem si, proč se ta ulice nejmenuje normálně Nad tunelem, ale Nad štolou, tehdy se ještě po předložce v názvu ulice psalo malé písmeno. Štolu jsem znala jen máslovou, maminka ji vždycky pekla týden před vánocemi, v té době se i ty vánoce psaly s malým v. Když se bohatě pocukrovaná štola dojedla, upekla maminka samozřejmě vánočku.

Až za dost dlouhou dobu jsem se dověděla o Rudolfově štole, která napájela rybník v Královské oboře. Provrtává terén od Vltavy na Benešově nábřeží kolem Národního zemědělského muzea, Gymnázia a Ministerstva vnitra. Prochází pod křižovatkou ulic Milady Horákové a Korunovační, dlouho v podzemí kopíruje ulici Čechovu, pokračuje pod železniční tratí nedaleko zastávky Praha Výstaviště a ústí do Zeleného rybníčku. Vstupní domek stojí nedaleko bývalé Šlechtovy restaurace. Unikátní stavba je národní technickou památkou. Má vejčitý profil a je dlouhá cca 1100 m. Ač ji kutnohorští havíři začali razit koncem 16. století, dodnes je plně funkční. Měli jsme s tatínkem štěstí, že jsme si její část, bylo to 350m, před více než čtvrt stoletím mohli projít u příležitosti výstavy Rudolf II. a Praha. Naposledy byla štola otevřena pro veřejnost v roce 2000, od povodní v roce 2002 je objekt nepřístupný.

Letenský kolotoč

Karusel z konce 19. století je jedním z nejstarších dochovaných podlahových kolotočů v Evropě. Znala jsem ho z pohádky Ilony Borské „Hnědá pohádka O Letenském kolotoči“, vždycky jsem se na něj ptala, když s námi tatínek chodil do Národního technického muzea. Auta, vlaky a letadla by si asi více užil, kdyby měl synky, ale i my dvě dcery jsme se nechaly nalákat na uhelný důl a Wichterleho čočkostroj ze stavebnice Merkur. Když se z tatínka stal děda, vodil do muzea vnuky, ale na kolotočovém koníkovi se svezli jen jednou. Kolotoč se točil více než sto let, pak se něco pokazilo, orchestrion přestal hrát a figury koní potažené pravou koňskou kůží poněkud olysaly. Dřevěný domeček byl dlouho zavřený. Už pár let ale opět vozí děti a v sezóně je kolem něj veselo.

EXPO 58

Pavilon restaurace Praha autorského tria Cubr, Hrubý, Pokorný po skončení světové výstavy sloužil v Letenských sadech desítky let jako restaurace, bohužel bez potřebné údržby. V devadesátkách budova téměř zchátrala. Po rekonstrukci sloužila reklamní agentuře, nyní je v ní galerie s předaukčími výstavami a kavárna s mimořádným výhledem na metropoli.

V době konání výstavy Expo 58 jsem byla ještě „na houbách“, rodiče tehdy slavili první výročí svatby. Někdy v době mého narození na jaře 1959 si maminčini rodiče pořídili kávový a jídelní servis. Používali ho ale jen při slavnostních příležitostech. Po babičce ho nezdědila moje maminka, ale babička ho odkázala vnučkám. Sestra má kávový, já jídelní (oba mají různý dekor, nepatří k sobě). Také moje rodina talíře a mísy používala jen „ve svátek“. A tak je tomu dodnes, servis se na stole ocitá pouze o Vánocích. Už není úplný, asi nemá valnou cenu, ale pro mě je cenný vzpomínkami na babičku a dědu, na chvíle mého dětství, kdy se u nich jedlo z „bruselu“. Měli jsme doma i skořepinové křeslo a žlutý skleněný plochý lustr s černými čárami. Porcelánová štíhlá soška kočičky se rozbila při stěhování. Komoda na nožičkách s pastelově barevnými zásuvkami je v bývalém maminčině pokoji dodnes. Budík v barvě slonové kosti s „rohy“ ji budil do služby v nemocnici desítky let. Plastový košíček s paprsky jako sluníčko mám doma já.

A závěr procházky?

Klasický český zákusek, poctivá laskonka ze sněhového těsta s vlašskými ořechy s griliášovým krémem, sestra francouzské makronky, se kterou má společný základ těsta z bílků a cukru. V nedaleké vyhlášené rodinné cukrárně.