Klub sběratelů (ne)kuriozit

Chtěl se stát členem Českého klubu sběratelů kuriozit. Nevzali ho, neměl by si prý své úlovky s kým vyměňovat, což je cílem klubu.

Jo, kdyby to byly mince, kafemlejnky, špunty od vína, psací nebo šicí stroje, to by mu hned dali přihlášku, ale takhle… Založení nové sekce neplánují. A tak je kamarád možná jediným sběratelem motyček na světě.

Při zvelebování zahrádky po předcích našel jedenáct částečně zrezivělých motyček. Koupil si jednu novou v zahradnictví, tu má na okopávání, a ty historické pečlivě ošetřil, provedl inventarizaci a uložil je. Co ale s nimi?

Ze začátku je měl zaťuklé na zdi svého domečku a chlubil se jimi návštěvám. A ty mu začaly vozit další. Ale pak už jich bylo moc, tak je dal v roce 1990 do muzea v Kadlíně. Ten asi zná málokdo, je to kousek od Mělníka. Motyk a motyček je tam už přes tři sta.

Kolega sbírá džíny a vypráví jejich příběhy. Začal stavět dům, z učitelského platu pořídil každý měsíc něco. Dveře, okno, vrata nebo pár cihel, ale stavba rostla pomalu, tak ji rozestavěnou prodal a koupil si byt. V bytě už má džínů plné skříně, skoro se tam sám nevejde.

Tatínek sbíral odznáčky, zapichoval je do filcových „á čtyřek“ v lesklých plastových deskách. Maminka měla po rodičích několik alb poštovních známek a stále je doplňovala. Pomáhali jsme jí nad párou odlepovat ozubené obrázky z pohlednic a dopisů. Kde ta alba dnes vlastně jsou? Později, ač nepivařka, shromažďovala kulaté pivní tácky. A měla slušnou sbírku minikalendáříčků. Ten úplně poslední si do modrého průhledného pouzdérka vložila v roce 2019…

Já jsem začala s pohledy. Měla jsem je pěkně roztříděné: vánoční, velikonoční, narozeninové, k MDŽ… Pohádkové postavy, kočičky, pejsci, jiná zvířátka, města, postavičky z Večerníčků… Mrkací a „hejbací“, ty vypadaly, jako 3 D fotky. Stály srovnané v krabici od bot. Ale kdo z mladší generace dneska ví, co je to pohled? Sama už jsem žádný neposlala ani nedostala několik let.

Pak mě bavilo mlsat čokolády a sbírat od nich papírové obaly. Jenže výběr tehdy nebyl velký, a jíst pořád stejné kalorické čokolády a nemít nic nového do sbírky bylo frustrující. Později jsem začala pít kávu, ta nemá skoro žádné kalorie. Nejdřív sice s cukrem, ale brzy jsem sladit přestala. Jenže co v kavárně s těmi krásnými sáčkovanými cukříky? Tak jsem si je začala dávat do kabelky a pak doma do krabice. Před patnácti lety, to jich bylo asi tisíc, jsem je poprvé roztřídila. Tři dny ležely na podlaze velkého obýváku, než se mi podařilo zvolit třídicí parametry a kategorie. Od té doby jich mám asi třikrát více, zásobují mě i nesladící přátelé. Zatím je jen ukládám a slibuju si, že je někdy dotřídím a udělám v místní kavárně výstavu. Kamarádka sbírá papírové obaly od sáčkových čajů, ta už výstavu měla. Ale já stále odkládám termín, kdy se do toho pustím… Obývák už máme menší, asi by se mi na podlahu ani nevešly. Sbírka je teď taková pasivní…

Aktivně ale „sbírám“ bazény a koupaliště. Venkovní, vnitřní, hotelové, lázeňské, aquacentra… Chlorované i ty s mořskou vodou… To je snadná archivace, jen si zapisuji do seznamu nová místa, kde jsem si zaplavala.

Plovu zdar!