Jak je to s tím pohárem

Šedesátka je prý nová padesátka. Muži se cítí stále mladší a mladší, hodinky jim měří kroky, tep, tlak a spálené kalorie, sledují jejich aktivity.

V lehkých funkčních oblečcích spěchají po práci s obří brašnou do posilovny, na golf nebo do bazénu. Běhají za každého počasí, někteří doběhnou i o dvě generace mladší partnerku a pořídí si s ní druhou, případně třetí várku dětí, ty jsou často ve věku prvních vnoučat. Pravda, jedná se spíš o celebrity, sportovce, léty ošlehané rockery nebo velkopodnikatele. Dělník ze šroubárny, ač by si i on mohl číst Vergilia v originálu, má jiné priority. Muži často pracují, ač už mají nárok na důchod. Sedmdesátníci v zimě jezdí na lyže do Alp, v létě na kole, často s motůrkem. Celoročně hrají fotbálek, florbal nebo tenis.

Ženy chodí na masáže, na kosmetiku, na pilates, na vlasy a na nehty. Některé k plastickému chirurgovi. Hubnou pod vedením nutriční specialistky, přerušovaným půstem, nebo s krabičkovou dietou. Tančí břišní tance nebo swing. V létě berou vnoučata k moři, v zimě na hory. Sedmdesátnice plavou v bazénech, chodí se sportovními hůlkami, zasloužilé cvičenky „daly“ i loňský Všesokolský slet. Některé ještě po devadesátých narozeninách pravidelně cvičí podle Tyrše, ale nebrání se ani novým trendům. Když už jim to „nejde“, cvičí aspoň na židlích.

Obě pohlaví se i ve věku pokročilém učí jazyky, navštěvují divadla, galerie, přednášky a kurzy, jezdí autem. Ti, kteří už neřídí, statečně postávají u „mastné tyče“ v MHD a drží balanc, protože je málokdo pustí sednout. Většina mladších usilovně hledí do mobilu a jsou tak „pekelně soustředěni na obsah“, že vetché stařenky a staříčky „přece nemohou vidět“. Řada seniorů se nadšeně vrací do školních lavic univerzity třetího věku. Účastní se zájezdů 65+ , hlásí se do televizních vědomostních soutěží.

Někteří senioři se prostě cítí Forever Young… A o tom to asi bude.

Moje bývalá paní učitelka, pár let po devadesátce chodí na cvičení, na angličtinu, stále se usmívá, vždy je jemně nalíčená a její pleť je téměř bez vrásek. Vaří sobě a občas vnukovi. Chodí pomalu s hůlčičkou a s batůžkem, ale denně je venku a ráda si popovídá. Z dálky poznává své bývalé žáky.

Tatínek, 92 let, každý den ráno cvičí, chodí stále čerstvým tempem, ve všem vidí to dobré, stále má krásné písmo, a už jako jeden z mála umí psát těsnopisem i na počítači.

Teta Eliška oslavila devadesátiny letos. Chodí vzpřímená jako zamlada, má výbornou paměť, rozumí si s počítačem. Žije v domku se zahrádkou, má kočičku, je vždycky dobře naladěná. Je znát, že je ráda na světě. Našemu tatínkovi občas něco dobrého uvaří, a přiveze mu to, on je rád, protože vaření pro jednoho ho nebaví. Ale často něco sladkého pro své blízké upeče. Rád jezdí za Eliškou.

Před lety nám po přednášce o pískání na flétničky vysvětloval emeritní prof. PhDr. Ladislav Daniel, CSc., dr. h. c.: „Děvčata, já to dělám zadarmo a rád. Mám svou penzi a víc nepotřebuju. Já už si nemusím spořit na stáří…“ Bylo mu tehdy 90 let.

Lidé, jejichž pohár je poloplný…