Dopis Halině

Začala jsem ho psát před pár lety, a teď jsem ho náhodou našla. V neodeslaných mailech. Bylo to nějak takhle...

Milá Halino, tak koukám, že Vás ten vir přece jen dohonil. Mě také… Přes všechna opatření a očkování. Dočetla jsem Vaši knihu psanou v karanténě, nasmála jsem se, jak lze tu hroznou etapu! podat s vtipem. Jak jsme to najednou měli všichni podobné! Báli jsme se, pekli, vařili a těšili se, až to nějak přejde.

My jsme tehdy měli největší starch o tatínka, blížila se mu devadesátka, ale on byl celou dobu v pohodě. Jmenuje se Šťastný a celý život je takový. Zlatý táta, děda a praděda. Dodržoval doporučení, ale nijak přehnaně, a hned, jak to šlo, nechal se očkovat. Několikrát. Covid jako jediný z rodiny vůbec nedostal.

Sestra byla tehdy o Vánocích u dcery, vnouček měl teplotu… Pak i jeho bráška, sestřina těhotná dcera s manželem a sestra nakonec pochopitelně taky. Naštěstí se po návratu s tatínkem nesetkala „nablízko“. Šel ale raději na test a byl negativní.

Neteř v té době plánovala svatbu. Kvůli covidu se ale vzít nestihli. Dvakrát svatbu odložili, ale pořídili si nějak neplánovaně třetího kloučka. Nejmladší synek pak raději počkal o pár dní déle v bříšku, až se jeho maminka uzdraví, aby nemusela rodit s rouškou. A na odložené svatbě byli „bratři tři“.

Na té návštěvě byla ale také moje druhá neteř s manželem, on to dostal, ona ne. Byla v té době také těhotná… Ta rodit s rouškou musela.

Celou dobu jsme všichni dělali, co nám bylo doporučováno, tedy pokaždé trochu něco jiného!, nového, jak ministři, rychle se střídající, doporučovali. Šili jsme roušky, sháněli ty lékařské, dodržovali rozestupy… Mytí rukou, dezinfekce, nákupy v době pro starší a pokročilé nebo přes eshop. Koupili jsme „krabičku“ s UV zářením, abychom mohli nedostatkové respirátory používat opakovaně.

Ve škole jsem učila s rouškou, se štítem, s respirátorem, nezpívali jsme, denně i v zimě jsme s dětmi chodili na hodinu ven a ve třídě větrali jako o život. Ty malinké děti se dokázaly samy otestovat, zvykly si na roušky, na pevný zasedací pořádek a žádné návštěvy mezi třídami. Skoro jsem brečela, když jsem viděla, jak jim to vlastně ani „nepřijde“. Taková prostě byla jejich první třída, takovou si ji budou pamatovat, jinou už nezažijí...

Pak se objevilo očkování, jako samoplátce jsem si nechala změřit protilátky, předpokládala jsem, že je musím mít, jsem stále mezi dětmi s covidem. Každý den bylo někomu špatně a volali jsme rodiče, aby si pro potomka přišli. Ale vyšla mi nula. Nechala jsem se tedy očkovat a po druhé dávce jsem měla čtyřicítky, dva týdny jsem se cítila jako mátoha, stále mě bolela hlava... Pak jsem se chystala zaregistrovat na třetí dávku. Ve škole ale právě začaly říjnové kašle, rýmy, nikdo už netestoval, jaký vir děti smrkají… Onemocněla kolegyně, pak další, a nastalo trasování a karanténa. Přišly podzimní prázdniny. Trochu jsem posmrkávala, a když nám pan ředitel napsal na Bakaláře, že rýma je nejčastějším příznakem „našeho“ aktuálního školního viru, šla jsem preventivně na test, abych nikoho ve škole zrovna já nenakazila. A měla jsem ho tam… První test byl pozitivní, pak i PCR. Tak si mě ten vir našel. A přinesla jsem ho partnerovi domů. Byli jsme doma, v klidu a mysleli pozitivně, když už jsme byli pozitivní. Víc jsme tomu očkování věřili…

Přežili jsme… Ale covid se znovu šíří.

Halina má jiný neduh, držím jí palce, ať se brzy uzdraví!