Andělská sbírka

Sbírky nás provázejí celou historií. Sbíralo se na stavbu Národního divadla, na spřátelené země, jako ve starém vtipu. Žák má v žákovské knížce napsáno: Přinést 100 korun na Kubu. Rodič odepíše: Nikam nepojede, zlobí.

Kolem Vánoc přibývají sbírky na pomoc „potřebným“, na dárky pro děti z dětských domovů i pro zvířátka z útulků. Peníze se shromažďují na kontech nadací i v kasičkách kostelů.

A co sbírají lidé sami pro sebe? Dříve to byly gramodesky, plastová „céčka“, hrníčky, miniatury z růžového porcelánu, Čtyřlístky, krabičky od zápalek, pexesa, barbíny, figurky z kindrvajíček, podpisy herců, zpěváků a sportovců. Znám lidi, co v dětském věku začali shromažďovat angličáky, raději si s nimi ani nehráli, jen je měli na výstavě v pokojíčku. A jak rostli, z autíček se stala opečovávaná sbírka.

Kamarádka sbírá andělíčky, má už jich snad tolik jako v tom Macourkovi „A tak štěkám jako hrom, ať je koček (andělů) milion!“ Po celém domě má andělíčky „mé strážníčky“, co opatrují dušičky její široké rodině. A svou práci dobře zvládají. Andělé dřevění, kovoví, z porcelánu i z keramiky, z proutí, ze skla i z papíru. Velké oblečené loutky andělů přes celé okno i titěrné miniatury z korálků. Jak prostě vidí anděla, musí ho mít. Koncem roku kupuje nebo vyrábí andělíčky různých velikostí, tvarů a podob pro všechny své blízké i vzdálenější, aby je chránili po celý další rok, nebo po celý život. O Vánocích se u ní na čas zabydlí jedlí pečení andílci z perníku, z marcipánu i z lineckého těsta, nejedlí z těsta vizovického a slaného. A andělské zvonění. V krabici (s anděly na víku) má sbírku andělských pohlednic, omalovánek, skládanek a vystřihovánek. V kostelích obdivuje baculaté putti, dětské barokní nebo rokokové postavičky, ty jsou obvykle bez křídel. Kde se to smí, fotí si je. Sbírku má tedy i v mobilu.

Mám doma také několik andílků, od té mé andělské kamarádky, od dalších přátel i od dětí. Pletené, háčkované, ušité, drátěné i skleněné, kovové s řetízkem, ze včelího vosku, z papíru i z moduritu. Některé jen v prosinci věším na stromeček, pár jich mám na viditelných místech po celý rok.

Jen ta křídla, samotná křídla, z jakéhokoli materiálu, z peří, ze sádry, z porcelánu, která prodávají „dárkové“ prodejny, ta nesnáším! Jako by je andělům utrhli… Brr… Anděl má být celý, celistvý, křídla se zastřihují domácím opeřencům, kurům, aby nezdrhli. Slepičkám, aby nezanášely, aby neulétly přes plot, aby snášely vajíčka svému hospodáři. Ale nestříhají se nikdy andělům…

Téměř před padesáti lety jsem sama byla andělem. V nádherných šatech od švadleny, která mi šila „róby“ do tanečních (a za pár let i svatební šaty). S kamarády ze Sokola, svatým Mikulášem a čertem jsme obdarovávali děti dalších kamarádů a kamarádek. Domů jsme přišli „pod obraz“, všude nám nalili aspoň malého „panáčka“, snad to nebyl pekelný hřích…, snad se za to nedostaneme do pekla.