Ženská za volantem

Ženy za volantem jsou námětem různých vtípků a průpovídek, ze kterých většinou vyplývá, že „ženská za volant nepatří“. Byť nepatřím mezi ty, kteří to tvrdí, přece jenom musím konstatovat, že se ženskou za volantem se člověk nenudí.

Ano, viděl jsem kdysi na vlastní oči, jak se jedna paní pokoušela dolít do motoru olej – otvůrkem pro měrku. Když jsme jí s kamarádem ukázali na víčko s nápisem „OIL“ a zeptali se, co si myslí že to je, pokrčila rameny a řekla, že „nějaký kolečko“. Také znám dámu, která zásadně necouvá a pokud je k tomuto manévru přinucena okolnostmi (když zajedete na parkovací místo „po čumáku“, musíte zpravidla vycouvat), vyvine se z toho poměrně dlouhodobá záležitost (odpoutání zaoceánského parníku od mola je proti tomu start závodního chrta).Hodně mne také zaujala reakce jedné kolegyně. Jeli jsem do práce jejím vozem a hned jak se rozjela, tak se z motoru začaly ozývat velmi zvláštní zvuky. Když jsem se jí zeptal, jestli ten rachot slyší, nehnula brvou, jela dál a až po chvíli pronesla, že to asi nebude nic vážného, když auto jede...

Na druhou stranu jsem ale nedávno zažil i tohle: Bral jsem benzín a protože jsem měl čas, dal jsem si ještě kávu. Tentýž nápoj popíjeli u stolku i dva řidiči kamionů a já se s nimi dal do řeči. Vyprávěli mi o své těžké práci a právě když jeden z nich prohlásil, že řízení kamiónu není práce pro slečinky, přihrnul se k čerpací stanici další kamion. Byl to mohutný tahač MAN s velkou cisternou a byl nápadný tím, že byl naleštěný, jako prezidentská limuzína. „ Ten to má nablejskaný“, prohlásil napůl ironicky a napůl s uznáním jeden z řidičů a pak zmlknul, protože řidičem, který vystoupil z tahače byla ženská. Dlouhovlasá blondýnka v černém overalu vrazila tankovací pistoli do nádrže,  pak obešla svůj impozantní koráb silnic, něco na něm zkontrolovala a páni šoféři jen tiše zírali.Když řidička dotankovala, prošla okolo nás k pokladně a já naznal, že to je docela kočka. Nevím, jaký názor měli ti dva kamióňáci, protože za celou tu dobu ani nemukli a nereagovali ani na můj jízlivý dotaz, co to vlastně říkali o těch slečinkách.

Velmi pěkný byl i zážitek, který mi vyprávěl jeden známý (tato příhoda nejen že otřásla jeho řidičským sebevědomím ale změnila i jeho náhled na řidičky). S kolegy z práce a jejich rodinami vyrazil na zimní dovolenou v horách. Chata je na úbočí Kralického Sněžníku ve výšce tisíc metrů, vede k ní úzká a klikatá silnička s velkým převýšením a v zimě se k ní autem dostává dost těžko. I tentokrát to byl problém a po několika neúspěšných pokusech to známý vzdal a nechal auto ve vesničce pod kopcem a vydal se s rodinou nahoru pěšky. Za hodinu dorazila stejným způsobem i další rodina a pak ještě jedna. Když zatopili a udělali si grog, začali se dohadovat, jestli dorazí i poslední člen výpravy, kterým byla asi dvacetiletá dívka. Najednou se otevřely dveře a dotyčná vstoupila. Vyhlížela svěže a nevypadala na to, že by se do kopce brodila sněhem. Když se jí zeptali, jak se dostala nahoru, zatvářila se překvapeně a řekla: „No, přece autem“. Ostatní se po sobě nevěřícně podívali a někdo namítl: „Jak – autem? Po tý silnici? To přece nejde!“ Dívka rozpačitě odpověděla: „Já nevěděla, že to nejde… Já mám řidičák teprve dva měsíce a ještě asi nemám ty zkušenosti.“ Můj známý tomu nemohl uvěřit, proto vyběhl ven a za chatou našel zaparkovanou stařičkou Škodu 120...

I v naší rodině je človíček, který má spadeno na ženy za volantem. Z jeho úst během jízdy často slýchám: „No jo – ženská… Podívej se, jak jede. Teď mi tam ještě vletí.. No jo – jasně… Jak to jezdíš, ty krůto?!“ Věřte a nebo ne, tím řidičem nadávajícím na ženský za volantem je moje manželka. Tím se vracím k tomu, že s ženskou za volantem se člověk nenudí, protože já se opravdu nenudím. Moje manželka je hodný a milý člověk, za volantem se ale mění v cholerika. Naštěstí je její agrese čistě verbální a nemá na styl její jízdy žádný vliv. Opravdu - musím uznat, že moje žena řídí velmi dobře (jezdí sice svižně, leč plynule a bezpečně) a já s ní jezdím rád. Jejímu řidičskému umění totiž naprosto důvěřuji a navíc se docela bavím, když během jízdy uslyším: „Uhni, né… No, kdo to auto řídí? Ženská! No to jsem si mohla myslet! Auťák má za milion a jede s tim jak s žebřiňákem. Ženskejm by řidičák neměli dávat! Bábo nečum a uhni!“ Pak zašilhá mým směrem a zavrčí: „A ty se nesměj!“ Jenže já se hřebim jako blázen a ona nakonec taky.

Dneska jsme jeli do města a řídila manželka, bohužel jsme ale žádnou řidičku nepotkali. Snad příště…