Nerad nakupuji v supermarketech

Nerad nakupuji v supermarketech. Není to snad tím, že bych měl něco proti rušným místům a nebo že bych se neorientoval mezi regály. Naopak - prosvištím obchod, vyhledám a naházím do vozíku potřebné věci a upaluji k pokladnám. Jenže pak přijde ten kritický okamžik – výběr konkrétní pokladny. Pokladnu si s takřka neomylnou jistotou vyberu špatnou a dodnes jsem nepřišel na to, v čem dělám chybu.

Prostě přijdu k pokladnám a z těch, které jsou v provozu vybírám následujícím způsobem: U jedničky je ta fronta dlouhá, u trojky je zase několik zákazníků s nadprůměrnými nákupy, dvojka a čtyřka by šly. Ta pokladní u čtyřky vypadá už tak trochu unaveně a je znatelně pomalejší, než ta u dvojky – šup ke dvojce!

Vystojím si frontu, vyložím zboží na pás, no… a pak se to podělá – buď zákazníkovi přede mnou nechce ta mašinka vzít kartu a následuje zjišťování proč a nebo nejde na nějakém zboží načíst čárkový kód a pátrá se po ceně a nebo se porouchá pokladna a nebo pokladní něco splete a nebo předešlý zákazník nemůže najít peněženku atd, atd, atd. A já tam tvrdnu a kvetu… Jo – a aby toho nebylo málo, tak když se mi po čtvrt až půlhodině konečně podaří nákup zaplatit a opustím prostor prodejny, najednou si vzpomenu, že jsem ještě něco zapomněl koupit. V této fázi však neexistuje nic, co by mě přimělo k návratu do supermarketu a tak je tato položka přesunuta na příští nákup.

Zajímavé je, že když nákup supermarketu absolvuji se svou manželkou, tento zákon schválnosti nefunguje a linií pokladen proplouváme naprosto hladce. Jenže to už je jen cena útěchy...  Moje paní si totiž nákup vychutnává a projíždí mezi všemi regály. Při této pouti neustále objevuje věci, které jsme původně vůbec nechtěli, nicméně ona říká, že se budou hodit a  hemuje je do vozíku. (Přitom je to tak jednoduchý – potřebuju chleba a ten je támhle, pak potřebuju kafe, a to je tady, mám chuť na jogurta a jogurty jsou v tamtom chlaďáku. Prostě šup, šup a během pěti minut není co řešit). Když pak konečně dovalím vozík s nákupem ke kase (kdybych nakupoval sám, tak už jsem třikrát venku), podívá se na tu hromadu, která se skoro sype přes sajtny a řekne: „Člověče, to se nám to zase nějak vymklo, viď? (Co? Nám?)

Zarážející je v tomto směru rozdíl v chápání výrazu „drobný nákup“  – pokud řekne muž, že jde pro drobný nákup, je nanejvýš pravděpodobné, že po pěti minutách vyskotačí z obchodu, v jedné ruce třímajíc sáček s pečivem a kusem salámu a v druhé ruce má dva lahváče. Když totéž řekne žena, vyjde po půl hodině a skotačit nemůže, jelikož táhne dvě vrchovaté tašky. (Například nedávno šla moje manželka do supermarketu, můj doprovod odmítla s odůvodněním, že jde koupit „jenom tatarku“ a přišla s obrovitou igelitkou a účtem dlouhým, jak krejčovský metr.)

Z uvedených důvodů nejraději nakupuji sám a v našem vesnickém krámku. Je fakt, že cestou z práce jezdím přes město a míjím tak tři supermarkety a že náš vesnický obchůdek nemůže supermarketům konkurovat cenami a ani sortimentem, na druhou stranu však nákup probíhá pohodově, až idylicky:

„ Nazdar Maruš, dej mi prosimtě jedny startovačky, půlku chleba, támhleto kafe, půl kila sekačky a… Sakra, co jsem to ještě měl koupit?“

„Ty seš hroznej, zase jsi to zapomněl? Proč si to někam nenapíšeš?“

„Já jsem si to napsal…“

„No vidíš! A kde máš papírek?“

„Nevim, nejspíš v kuchyni na stole.“

„Máte doma máslo, čaj, cukr…?“

„Jo vidíš – cukr, ten mi dej, to je vono.“

Pak řeknu, že je to všechno, prodavačka mi to sčítne,  já zaplatím a zatímco cpu nákup do sáčku, proběhne krátká konverzace:

„Jedeš z práce?“

„Nojo, už se těšim domů, až si v klidu dám kafe“

„To je dneska hnusný počasí, co?“

„Jo, pes by se z to poblil. No nic, já mažu domů. Dík a čau.“

„Ahoj.“

A je nakoupeno!