Musí se manažerům lhát?

Na stránkách jedné agentury, jsem četl návod, jak postupovat při hledání práce. Mimo jiného tam byly také instrukce, jak se prezentovat při osobním kontaktu se zástupcem eventuálního zaměstnavatele (řekněme firmy X.Y.). Kromě záležitostí, které by měly být pro každého člověka samozřejmé (slušný oblek, upravený zevnějšek, střízlivý stav atd.), se ale po uchazeči o práci chce, aby lhal!

Ano, skutečně je tomu tak - uchazeč o práci se zde nabádá, aby při pohovoru tvrdil, že by to pro něho byla velká čest pracovat pro firmu X.Y. a že po tom již delší dobu touží, že by chtěl svou usilovnou prací napomoci ještě většímu úspěchu firmy X. Y. a že by byl velmi hrdý na to, že je pracovníkem takové skvělé firmy. Také by prý bylo dobré, kdyby vyjádřil přesvědčení, že je to právě on, kdo dokáže bezezbytku, s velkým nasazením a třeba i za cenu osobních obětí plnit zadané úkoly a prokázat tak, že je hoden být zaměstnancem firmy X. Y. Pokud by všechna tato tvrzení byla pravdivá, tak by určitě nebylo špatné je při pohovoru ventilovat. Všichni ale víme, že by to byl dost výjimečný případ, protože drtivá většina lidí žádá o práci z toho prostého důvodu, že potřebují peníze. No a protože oné většině řadových občanů schází fantasie, odvaha a talent na získávání peněz nějakým jednoduchým a elegantním způsobem, volí cestu lopotnou, složitou a nezajímavou – práci. Samozřejmě, že pokud bychom měli být brutálně upřímní, zněla by žádost asi takto: „Tak hele, strejdo. Donedávna jsem vůbec neměl tušení, že nějaká firma X. Y. existuje a normálně by mi to bylo šumák. Jenže se mi nevydařilo podnikání a proto jsem šel dělat do jedný fabriky. Byla to ale hrozná pakárna a tak jsem vzal čáru a šel do jiný, jelikož to vypadalo na slušnej kšeft. Tam se to ale časem nějak podělalo, přestali platit a já musim živit rodinu, splácet půjčku a zamáznout leasing na káru, takže akutně potřebuju škváru. No a včera, když jsem byl v hospodě, mi kámoš někde mezi pátym a šestym pivem řek, že slyšel, že nabíráte lidi a docela dobře platíte a přišel jsem vomrknout, jestli by tu nebyl nějakej slušnej šolich. Co myslim tim slušnym šolichem? No přece aby to hodilo pěknejch pár pětek a přitom jsem nemusel chodit domů s vytahanejma pařátama a servanej, jako trojka závit.“ Je logické, že žadatel o práci je v pozici prosebníka a proto se vyplatí určitá zdvořilost a pravda se dá sdělit mnohem kultivovanějším a zaobalenějším způsobem. O pravdu však kupodivu nikdo nestojí a manažeři mající na starosti personální záležitosti prý skutečně hrozně rádi poslouchají právě ty žvásty, doporučované již zmíněnou agenturou. Je to zvláštní, protože vyjdu-li z předpokladu, že přijímání nových pracovníků svěřují podniky poměrně inteligentním lidem, musí prostě vědět, že bohapustě kecáte a přitom se tváří, jako by vám to věřili. Dostáváme se tak do situace, že někomu něco tvrdíte, on ví, že lžete, vy víte, že on ví, že vy víte, že on to ví (teď to vypadá trochu zamotaně – když tak si to přečtěte ještě jednou) a přesto se oba usmíváte a děláte jako by se nemetlo. Naštěstí práci mám a tak o ní nemusím nikde žádat. Stejně by mne ale zajímalo, jestli to takhle funguje (jeden nikdy neví).