Mám podezření…

Jelikož jsem statečný antihypochondr, doktory vyhledávám poměrně zřídka – pokud pominu pravidelné prohlídky u podnikového lékaře (které vyžaduje a hradí můj zaměstnavatel), byl jsem u lékaře za posledních deset let asi třikrát. Při jedné z těchto návštěv jsem chvíli tvrdnul v čekárně a jak jsem se z dlouhé chvíle rozhlížel, povšiml jsem si určité „monotematičnosti“ vybavení.

Na zdech visely plakáty, které se zabývaly nejrůznějšími zdravotními problémy a jejich léčbou (či prevencí) a za úplně nejlepší způsob ochrany zdraví byl vždy označován některý z pokrokových a moderních produktů jedné farmaceutické firmy. Na stolku byl vkusný stojánek, ve kterém byly reklamní letáčky na nejrůznější vitamíny, léky a doplňky stravy – od té samé firmy. Na zdi visela plazmová telka a běžely na ní velmi podnětné klipy o zdraví a zdravém životním stylu, prokládané (jak jinak) opět reklamami na výrobky této skvělé firmy.

Po chvíli přišla sestřička a pozvala mě do ordinace. Jak jsem na ní vytasil průkazku pojištěnce a ona si jí kontrolovala, všiml jsem si, že na její slušivé bílé mikince je vyšité logo, které jsem znal už z čekárny. I paní doktorka měla takovou pěknou mikinu s logem a totéž logo bylo i na psací soupravě, nástěnných hodinách a kalendáři.

Poté, co jsem byl vyšetřen a vypláznul jsem tři pětky, dostal jsem recept, se kterým jsem naklusal do nedaleké lékárny. Paní lékárnice mrkla na recept a poté, co jsem doplatil poměrně slušnou částku, předala mi krabičku s lékem. No a když jsem si tu krabičku prohlédl - hádejte, jaké na ní bylo logo? (Snad to není moc těžká otázka.)

Po několika dnech k nám přijela na návštěvu jedna známá, která pracuje ve zdravotnictví (jako sestra). Když viděla, jaké užívám léky, udělala mi radost sdělením, že si luxusně užívám. Musím se přiznat, že mi docela spadla brada, když jsem se dozvěděl, že běžně dostupné jsou minimálně další dva léky s obdobným složením a stejným účinkem, ovšem od jiných výrobců a za mnohem nižší cenu (takže bych nejspíš doplácel méně a nebo vůbec).

Asi po půl roce jsem navštívil jednu malou lékárnu, protože jsem potřeboval doplnit pár drobností do autolékárničky. Vstoupil jsem a způsobně se zařadil za paničku, která si přišla pro nějakou zdravotní pomůcku (nepostřehl jsem, o co se přesně jedná). Lékárnice se dívala na papírek, který jí asi ta paní dala a říkala: „Tohle, co vám napsala paní doktorka, to momentálně nemáme. Pokud chcete vyloženě tuhle značku, tak vám to musíme objednat“. Když paní projevila určité zklamání, lékárnice pravila: „Máme ale tohle. Je to to samé, ovšem od jiného výrobce“. Paní se zatvářila podezřívavě a vybafla: „Nojo, to bude ale nějaký drahý, ne?“ Když jí lékárnice ujistila, že opak je pravdou a že jí nabízený výrobek je asi o třetinu levnější, nestačila se teta divit: „Tak proč mi paní doktorka nenapsala tohle?“ Lékárnice se jen zašklebila a pokrčila rameny (věděla to, co já už jsem tušil).

Mluvil jsem o těchto zážitcích s několika lidmi a jeden z mých kolegů pravil, že tohle zná z druhé strany, protože jeho manželka pracuje jako dealer pro firmu dodávající léky a zdravotnický materiál (čímž se vysvětlilo, kde bere vitamíny, které občas rozdává). Já tedy doufám, že přeháněl – tvrdil, že mu jeho paní říkala, že firma třeba udělá týdenní školení na nějakém pěkném místě, přičemž dva dny zabere seznamování s produkty a zbytek je prostě rekreace placená firmou. Vyprávěl mi o lékaři, který za spolupráci požádal o zaplacení odborné literatury, která je prý příliš drahá na to, aby si jí mohl koupit (protože je chudej českej doktor) a firma mu vyhověla.

Já nemám sebemenší znalosti o finančních tocích a lékové politice v našem zdravotnictví. Je fakt, že neznám složení různých léků,  jejich účinek a jejich ceny. Rovněž je pravdou, že nevím, kdo a jakým způsobem vybírá dodavatele zdravotnického materiálu (třeba pro nemocnice). Už vůbec nemám ponětí, jakými předpisy a nařízeními se lékaři a zdravotnická zařízení musejí při výběru dodavatelů řídit (teď nemyslím lékárny – je mi jasné, že prodej volně dostupných léků je prostě „klasický kšeft“). Když si ale přečtu hlášku, že „zdravotnictví je velmi podfinancované“ a že náklady na zdraví neustále stoupají, začínám mít tak trochu podezření. A když se dozvím, že platíme málo a musíme přitlačit, mám taky podezření. A když ta zdravotní sestra řekne: „To by ses divil, jaký prachy tohle oddělení každej měsíc zblajzne“ (a přitom také říkala, že její plat není nijak závratný, vybavení není nic moc a pořád jim něco chybí), mám podezření. Jo – a když se dozvím, že úředník z VZP radí pacientům, aby si prali a žehlili obvazy, tak to už jsem úplně štajf a mám ještě větší podezření. Podezření, že něco není „v cajku“ a že miliony, které se bez znatelného účinku do zdravotnictví sypou, mnohdy prostě jen profrčí systémem a skončí úplně někde jinde. Je ale možné, že si to jen špatně vykládám,  že mi něco uniká a že tomu prostě nerozumím…