Jo, na blogu se toho dá napsat…

Když jsem nedávno napsal úvahu „Doktoři chtějí víc? Hrrr na ně!“, výslovně jsem uvedl, že se nepovažuji za obhájce rebelujících lékařů. Jenže někdy stačí, že se proti někomu nějak výrazně nevyhradíte a rázem jste považováni za jeho spojence. Pravda je však taková, že moje úvaha nebyla ani tak o doktorech, jako o nás ostatních. Pouze jsem se  zamýšlel nad tím, jestli jsme my ostatní o tolik lepší než lékaři a „proč chceme po nemocničních lékařích, aby zrovna oni byli nezištní, obětaví a morální“…

Protože však rozhořčené výlevy na adresu lékařů neřídnou, řekl jsem si, že bych možná mohl také zaujmout nějaké jednoznačné stanovisko. Jenže nejsem Brouk Pytlík (který všechno věděl, viděl a znal, protože se narodil v kině) a navíc si rád dělám úsudek sám, bez ohledu na mínění ostatních. Proto jsem si řekl, že než začnu nadávat na tu doktorskou bandu vyděračskou, tak se pokusím, dát si pár věcí dohromady. Je skoro jedno čím začnu a tak zkusím tohle – docela často se objevuje názor, že je u nás „předoktorováno“. Prý je u nás lékařů zbytečně moc a vůbec by neškodila nějaká redukce. Hm, dobrá tedy… Jenže po lékařích se chtějí přesčasy a to dokonce hodně přesčasů. Člověk nemusí umět moc počítat, aby ho napadlo: „Jak to, že když je těch doktorů hodně, že je nejen nevyhoděj ale ještě po nich chtěji hafo přesčasů  – no, není to divný?“ (Dovolil bych si laskavého čtenáře upozornit, že informace o mnoha přesčasech není nějaké „jedna bába povídala“ a nebo propagandistický žvást lékařského odboráře, nýbrž se jedná o poznatek z rozhovoru novinářů s ministrem práce a sociálních věcí, který jsem vyšátral na netu).

Další názor, který jsem už několikrát zaznamenal (i v reakcích na můj předešlý článek) je, že nemocniční lékaři si vymýšlejí „extrabuřty“ a chtějí stále novější a dražší (a mnohdy zbytečné) přístroje, zařízení a léky, čímž se pak celý systém zbytečně prodražuje. Tady jsem ani nemusel po ničem pátrat - kdo tohle říká, zřejmě přehlíží jednu „drobnost“ –   řeč je o „řadových“ nemocničních lékařích (některým lidem to pořád uniká) a ti si mohou v nemocnici možná tak maximálně vybrat, co chtějí v jídelně k obědu. V běžném podniku o investicích nerozhodují řadoví pracovníci, mistři a dokonce ani vedoucí provozů – už o nákupech nad pár stovek většinou rozhoduje člověk z nejvyššího managementu. Divil bych se, kdyby to v nemocnicích bylo jinak a o investicích a nákupech rozhodovali lékaři.

Od několika lidí jsem vyslechl, že nemocniční lékaři mají určitě „velmi pěkné platy“. Já jsem si přečetl na stránkách jednoho doktora, že „Nástupní plat lékaře je cca 14 tisíc čistého měsíčně. Plat lékaře ve státní nemocnici po 32 letech praxe je asi 23 tisíc čistého měsíčně“. Protože mám o velmi pěkném platu trochu jinou představu, rozhodl jsem se, že si zahraji na doktora hledajícího práci v nemocnici. Sedl jsem si k počítači, zapátral na internetu a prošel si pár nabídek (bez ohledu na lokalitu - v rámci ČR). Zcela nahodilý výběr jsem pak protřídil a „vyházel“ nabídky, ve kterých nebyl uveden alespoň nástin platu. U většiny zbývajících byl nabízený plat uváděn způsobem „od – do“, přičemž to „od“ bylo 15 – 18 tisíc a to „do“ se pohybovalo okolo třiceti tisíc (takže doktůrek zase tak úplně nekecal). I když vezmu do úvahy, že se k tomu nejspíš načtou nějaké bonusy, tak to rozhodně nejsou cifry, ze kterých bych se okulil na bok a kopal okolo sebe (peníze za přesčasy mne nezajímají a pokud si někdo vydělá víc za cenu toho, že v práci bydlí, není to nic k závidění).

Vděčným hitem kritiků lékařů je morální pokleslost akce „Děkujeme, odcházíme“. Mimo jiné ji označují za vydírání a porušování Hippokratovy přísahy. Pokud pominu fakt, že Hippokratova přísaha se již dávno nepoužívá a byla nahrazena modernějším slibem, tak mi jako stejné vydírání připadá přístup „ty mne musíš léčit, protože jsi složil slib a je mi úplně jedno, kolik bereš“.

Prošel jsem si i pár dalších stránek a pročetl si pár článků, zpráv a ohlasů z nejrůznějších zdrojů a nejrůznějšího stáří. Trochu jsem si tím oživil paměť a uvědomil jsem si, proč jsem nebyl současným děním ve zdravotnictví překvapen – prostě proto, že na něm nic překvapivého není.

A závěr? Netvrdím, že s rebely úplně ve všem souhlasím (exodus – exitus, to už je hodně silný kafe) a že jsem jejich kroky nějak nadšen. Jenže -  možná jsem pátral špatně, možná mi něco uniklo, stále jsem ještě nenašel důvod, abych ty doktory označoval za teroristy, zločince a lidský odpad hodný opovržení.

V souvislosti s některými články a diskusními příspěvky bych se ještě rád zmínil o lidech, kterým říkám „internetoví hrdinové a virtuální supermani“. Díky situaci okolo zdravotnictví se jich objevilo poměrně dost a já bych je rád viděl v akci – v reálném životě. Kdyby se někdo takový dostal do špitálu , svíjející se v žlučníkové kolice a nebo přeražený na třikrát po nějaké bouračce (nikomu to nepřeji), skutečně bych chtěl vidět, jak ten dotyčný lustruje přítomné lékaře, jestli některý z nich nepodepsal „Děkujeme, odcházíme“ s tím, že od tohoto lékaře pomoc nechce. Opravdu bych chtěl vědět, jestli se najde někdo, kdo před vlastní operací řekne chirurgickému týmu: „Ještě než mě uspíte, chtěl jsem vám říct, že jste pro mě všichni jen hrabivá pakáž, bez kouska cti a morálky“. Jo, na blogu se toho dá napsat…