Doktoři chtějí víc? Hrrr na ně!

Počínání nemocničních lékařů a jejich odborů už několik měsíců hýbe společností, vyvolává emoce, obavy a horečnou činnost mnoha blogerů. Lékařům se dokonce podařilo naštvat i našeho pana prezidenta a mne dostat do opozice vůči mnoha členům mé rodiny (obojí je poměrně vzácné). Nedá se totiž říct, že bych nemocničním lékařům kdovíjak fandil, na druhou stranu ale jejich jednání ani neodsuzuji - výlevy o vydírání, nepřijatelnosti jejich požadavků (kterých jsou plná média) a mnoho dalších výhrad totiž považuji za tendenční, ne-li přímo pokrytecké.

„Jestli se ti to nelíbí, tak jdi jinam“ – tato slova jsem kdysi slýchával od svého zaměstnavatele, když jsem si stěžoval, že mám nízkou mzdu. Nějakou dobu jsem to poslouchal, jenže nic netrvá věčně  a ani moje trpělivost není nekonečná (byť patří mezi mé silné stránky) a tak jsem dal výpověď. Reakcí zaměstnavatele pak bylo určité pobouření (co jsem si to dovolil), následovalo nekonečné divení, starosti o to, kam chci vlastně jít a dokonce příslib určitých možností. Sliby však byly tak neurčité a nedůvěryhodné, že jsem je nebral v potaz a tak mi bylo nakonec i nabídnuto okamžité zvýšení mzdy. Protože se dle mého názoru jednalo o sumu spíš symbolickou a nic neřešící, trval jsem dál na výpovědi. Posledním argumentem mého zaměstnavatele byla loajalita k podniku a vztah k profesi: „Vždyť tady děláš už třináct let a tak musíš mít k týhle fabrice nějakej vztah, ta práce tě baví, máš dobré výsledky“ atd. Jenže za loajalitu si nic nekoupíte…  Já jsem tehdy odešel a stejný postup bych asi zvolil opět, pokud bych nabyl dojmu, že zaměstnavatel mě „bere u huby“ víc, než jsem ochoten tolerovat. Z těchto důvodů nemohu odsuzovat nemocniční lékaře – postupují totiž podobně, jako před několika lety já (a určitě i mnoho dalších).

Často opakovaným názorem je, že„doktoři nejsou žádní chudáci, tak proč jim přidávat?“ Je sice fakt, že neznám chudého lékaře, jenže na druhou stranu jsem s žádným z nich neprožil jeho pracovní den a pokud neznám všechny aspekty něčí práce, nemohu ani posuzovat, jestli bere hodně a nebo málo.

Dalším argumentem bývá nevhodné načasování, protože „máme krizi“. Dá se však silně pochybovat o tom, že i kdyby krize nebyla, tak by ruka zaměstnavatelova byla štědřejší. Navíc - pokud by tohle někdo řekl mně, pravděpodobně bych odvětil, že já jsem žádnou krizi nevyvolal a tudíž není důvod k tomu, aby byla kompenzována snižováním mého reálného příjmu. (Rozebírat to, že podle mého názoru je celá ta krize je jen uměle vyvolaná „habaďůra“ nemá smysl, jelikož to je přece jen jiné téma). Hláškou ze stejného hnízda je poukaz na to, že do zdravotnictví už se sype tolik peněz, že víc už to snad ani nejde a tudíž na zvyšování platů v tomto oboru není prostor. Já si ale myslím, že kdyby se udělal skutečně hloubkový audit v nemocnicích (kdo co koupil, za kolik, od koho a proč, jaké kdo uzavřel smlouvy a napsal objednávky, bylo to nutné, nebyla levnější varianta atp.), určitě by se nějaká kačka našla.

Pak zde máme již zmiňovanou loajalitu a vztah k práci. To je argument, na který bych možná i slyšel, jenže – těch, kteří byli hrdí na svou profesi a za „svoji“ fabriku, důl a nebo jiného zaměstnavatele by dýchali a přesto (a nebo možná právě proto) skončili na pracáku není zrovna málo… Pokud se někdo chce ohánět Hippokratovou přísahou a morálními aspekty, pak musím konstatovat, že mi v tomto směru mnohem víc (než požadavky nemocničních lékařů) vadí počínání mnohých lékařů „nenemocničních“, kteří se pomalu leč jistě mění z lékařů na dealery farmaceutických firem. Skutečně mi nepřipadá příliš etické, když mi lékař předepíše nějaký lék, bez ohledu na to, že existuje neméně účinná, leč mnohem levnější varianta.

Tak co tam máme dál? Žvásty typu, že „doktoři jsou bandité a nebo teroristé se skalpelem“ se ani nehodlám zabývat, leč máme zde další názor:„Akce je nemorální a vyděračská, jelikož je organizovaná“. Odbory (nejen ty lékařské) jsou některým lidem trnem v oku (pamatuji se, že velmi podobné byly před několika lety reakce na stávku strojvedoucích). Jenže odbory existují takřka na celém světě a jejich tuzemští odpůrci se mohou jen radovat, že ty naše jsou tak roztříštěné a bezzubé. Nakonec – účelem odborů je prosazovat pracovní, hospodářské, politické, sociální a jiné zájmy svých členů. Pokud někomu vadí organizovanost a sdružování, měl by si najít nějaký pustý ostrov, protože v „civilizovaném“ světě na nějakou podobnou organizaci narazí takřka na každém kroku. Nejedná se totiž jen o odbory – na podobném principu (prosazování společných cílů) fungují i různá zájmová (nebo profesní, ekonomická, politická, sociální, národnostní atd…) sdružení, lobby, svazy a spousta dalších organizací (třeba i politické strany). Jestliže tedy lékařské odbory prosazují zájmy lékařů, není to nic nenormálního a zvláštní by byl spíš opak.

Docela mne zaujaly reakce některých lidí. Zpočátku psali (a nebo říkali) „...vždyť ať si jdou… hlavně jim neustupovat… práce lékaře je jako každá druhá a nikdo není nepostradatelný… zdravotní péče není nic, na co by měl člověk automaticky právo… zdravotnictví je v podstatě kšeft, jako všechno ostatní“ atd. Mnohdy ti samí lidé pak (když jim došlo, že to doktoři myslí vážně) začali křičet o vydírání, později začali apelovat na vztah lékařů k jejich práci a ještě později se v nich najednou probudilo sociálno a začali mluvit a psát o chudácích pacientech. Aby toho náhodou nebylo málo -  potom (když se nějaké peníze „našly“) byli titíž lidé pobouřeni, že se lékaři nechtějí podělit se zdravotním personálem. Jenže – kterého z těch karatelů ještě nedávno zajímalo, kolik ty sestřičky vlastně berou? A nebo (když už těm doktorům chceme kázat morálku) kolik lidí zajímá, jaký příjem mají jejich spolupracovníci v zaměstnání? Ručičku na srdíčko přátelé - kdo z vás by byl ochoten během dlouhého a složitého vyjednávání s šéfem o přidání říct: „Já ale chci, aby dostali přidáno úplně všichni“?

Proč chceme po nemocničních lékařích, aby zrovna oni byli nezištní, obětaví a morální (a tudíž zcela jiní, než zbytek populace)? Já je skutečně nechci obhajovat – jen říkám, že pokud už chci někoho kritizovat, měl bych být o poznání lepší, než on. Takže – než příště hodíte kamenem, možná by to chtělo trochu sebereflexe…