Dobrá zpráva pro operátory.

Nebývá to nic výjimečného – sedíte v kině a nebo divadle, děj graduje a vtom někomu začne ječet mobil. Aby toho náhodou nebylo málo, tak ten křáp nemá nějaké „normální“ vyzvánění, nýbrž se z něho line jakési kvílení, rádoby vtipné hlášky a nebo něco podobného. Pokud vás v té chvíli přepadne silná touha vytrhnout majiteli telefonu jeho přístroj z ruky a narvat mu ho do řitního otvoru, vítejte do klubu.

Když jsem kdysi poprvé uviděl mobilní telefon, řekl jsem si, že to je „šikovná věcička“ a po nějaké době jsem si také jeden pořídil. První mobil mi vydržel velmi dlouho a proto jsem časem začal slýchat poznámky typu: „Co to máš za vykopávku? Není to ještě na kliku?“ Zpočátku jsem to nechápal, jenže pak jsem zjistil, že mobil je pro mnoho lidí prestižní záležitost a jsou pod vlivem (pro mne nepochopitelné) touhy - mít co nejlepší a nejmodernější mobilní telefon, s co největším množstvím funkcí. Je to docela legrační, protože jsem četl, že současné telefony mají už tolik různých „vychytávek“, že osmdesát procent uživatelů je vůbec neumí využít. (Já jsem v tomto směru zůstal „zaostalý“, mobil je pro mne pořád jen telefon a o koupi nového začínám většinou uvažovat až v okamžiku, kdy stávajícímu přístroji začíná „docházet dech“.)

Nedávno jsem přišel do práce a jedna moje kolegyně si něco prohlížela. Když jsem okolo ní procházel, otočila se a natáhla ke mně ruku, ve které držela mobil: „To je mazlík, co?“ Podíval jsem se na displej, protože jsem čekal, že tam uvidím její dítě a nebo nějaké jiné zvířátko, jenže tam nic nebylo a tak jsem pokrčil rameny: „Já tam nic nevidím“. Zatvářila se dotčeně: „Já myslím toho mobila – pěknej, ne?“  Opět jsem pokrčil rameny a tak na mne vychrlila, co všechno ten mobil má a umí. Když uviděla, že to na mne neudělalo žádný dojem, zřejmě pojala podezření, že mám lepší přístroj než ona a tak vybafla: „A jakej máš ty?“  Když jsem jí podal svůj telefon, chvilku ho zkoumala a pak se zeptala: „Vono to nemá foťák?“. Zavrtěl jsem hlavou a tak se zajímala, kolik se tam vejde empétrojek a jestli to má GPS, Internet a rádio. Přiznal jsem se, že s žádnou z těchto funkcí můj mobil nedisponuje a ona překvapeně vydechla: „A na co ho vlastně máš?“ Když jsem odpověděl, že na telefonování, její překvapení ještě vzrostlo: „A ty nechceš, aby měl mobil nějaký další funkce?“ Přikývl jsem: „Jo, hodilo by se mi, kdyby v něm ještě byl zabudovanej otvírák, nůž, šroubovák a zapalovač“.

Kolegyně prohlásila, že jsem „divnej“ a podobný názor asi měla i nějaká slečna pracující pro mého operátora. Ta mi zavolala a když jsem svolil s krátkým rozhovorem, zašvitořila, že má pro mne perfektní nabídku. Ta prý spočívá v neuvěřitelně výhodném tarifu, díky kterému mohu ušetřit sto korun měsíčně. „To by jste mi museli peníze ještě posílat“, zatlemil jsem se do telefonu a ona se otázala, jak to myslím. Sdělil jsem jí, že si kupuji kredit a že i když to nějak zvlášť nesleduji, moje spotřeba by se mohla pohybovat tak okolo padesáti korun měsíčně. Zeptala se mne, jestli se může podívat (zřejmě se dá nějak zjistit kolik kdo provolá) a po chvíli pronesla tónem, ve kterém se mísila nevíra s úžasem: „Vy tu máte sedmdesát korun za poslední tři měsíce...“

Že nejsem úplně v pořádku mi naznačila další kolegyně, kterou jsem občas bral autem do práce. Bylo naprosto běžné, že celou cestu (asi dvacet minut) „mastila“ jednu esemesku za druhou a jak jí chodily odpovědi, mobil to vždy ohlásil dementním šišlavým hláskem: „Psisla ti zpláááva!“. Normálně se mi to dařilo ignorovat, jenže jednou jsem měl blbou náladu (chcípla mi rybka v akvárku a rozbil jsem si svůj oblíbený hrnek na kafe) . Když se její telefon ozval popáté během tří minut, zavrčel jsem: „Ještě jednou ten krám zakňápe a poletí z okna“. Přepnula si ho do tichého režimu a pak už se mnou víckrát nejela (protože prý jsem cvok).

Nemám nějakou averzi vůči mobilům, nicméně - co dokážou tyhle mašinky udělat s lidmi, to je až k nevíře a kolik jsou ochotni do nich investovat peněz a času, to snad ještě víc. No – třeba se mýlím, jenže se domnívám, že divný nejsem já, nýbrž oni.

Proč o tom všem vlastně píšu? Dočetl jsem se, že nějaká facebooková iniciativa zorganizovala dvouhodinový bojkot operátorů, na protest proti jejich nehorázným cenám a přišlo mi to zábavné. Proč? Vždyť si to vezměte: Nabízíte nějakou zbytnou, nicméně v daném regionu velmi oblíbenou službu (ČR je prý nejvíce „mobilizovaná“ země v EU) a přesto, že vaše ceny jsou přinejmenším přemrštěné, služba je stále velmi žádaná. No, není to skvělej kšeft? Je pravda, že zákazníci brblají, jenže platí a platí, tak proč se vzrušovat, když navíc přišla dobrá zpráva. Ano – účastníci bojkotu docílili opaku toho co chtěli a vlastně poslali operátorům dobrou zprávu. Nechala by se vyložit asi takto: „Zákazníci jsou na vás naštvaní, protože je odíráte. My jsme ti, kteří jsou naštvaní nejvíc. Jsme na vás nasraní tak prudce, že jsme se vás rozhodli ignorovat. Jenže to nevydržíme dýl, než dvě hodiny…“