Cikán Pavel

Velmi často se zde objevují články o jednom etniku, které někdo nazývá Romové a někdo cikáni. Původně jsem se tohoto tématu vůbec nechtěl dotknout, jelikož se mi nechtělo omílat stokrát omleté a sbírat laciné body. Nedávno jsem se však potkal se známým, vzpomínali jsme na kolegy z bývalého zaměstnání a řeč přišla i na Pavla („vždyť víš, to byl ten náš cikán“) . A tak jsem si řekl, že bych přece jen mohl napsat něco k tomuto tématu a zavzpomínat na Pavla.

Pavel byl „cigán, jak poleno“ (to sám o sobě říkal) a byl známou figurkou, patřící po nějakou dobu ke koloritu naší dílny. Všiml jsem si ho záhy poté, co jsem nastoupil do fabriky, protože nešel přehlédnout a nebo spíš přeslechnout – měl velmi silný a pronikavý hlas. Zpočátku jsem pracoval jako manipulant (zásoboval jsem provoz materiálem) a když jsem se jednou přihrnul do haly, uslyšel jsem to jeho krákorání. Rozhlížel jsem se po dílně, kdo to tak řve a uviděl jsem malého chlapíka s prořídlými vlasy, který se ládoval uzeným kolenem a bavil se s kolegy (byla pauza na svačinu). Později jsem nabyl dojmu, že to je docela „makáč“ – práce mu šla od ruky, byl snaživý a navíc byl velmi společenský a nekonfliktní.Nějakou dobu jsem se domníval, že to je naprosto bezproblémový človíček, jenže pak přišel „berný den“.

V den následující po výplatě nepřišel Pavel do práce a já myslel, že má dovolenou. Když jsem se o tom zmínil kolegovi, ten se jen zasmál a řekl: „Nojo – Pavlík je na pohřbu“. Bylo mi divné, co je na tom k smíchu, kolega však jen mávl rukou a pravil, že na to časem přijdu sám. Když se Pavel po týdnu objevil v práci, zeptal jsem se ho kde byl a on mi skutečně řekl, že mu zemřela tetička. Bylo mi divné, že ten pohřeb trval týden, on však pravil, že u nich je to jiné, než u gadžů a že cikánský pohřeb je dlouhodobější událost. To bych i docela bral, jenže časem jsem zjistil, že Pavel „pohřbívá“ snad po každé druhé výplatě a když jsem mu to řekl („Pájo, ty kecáš. Kdyby byla pravda, co nám tady vyprávíš, tak už žádní cikáni nejsou, protože vymřeli“), tak se jen zašklebil.

Po nějaké (poměrně dlouhé) době došla nadřízeným trpělivost a Pavel dostal výpověď. Nikdo se tomu moc nedivil – co je platné, že „maká jak ďas“, když se nedá spolehnout, že přijde do práce. Reakce na jeho propuštění byly různé, jelikož nemálo lidí ho považovalo za určitého „maskota“ a říkali, že to bez něho nebude ono a jiní měli pocity opačné, jelikož jim svými absencemi přidělával práci. Já jsem patřil spíš k těm prvním a proto mne poněkud nakrklo, když jsem později potkal jiného Roma, který mi vynadal (netuším odkud mne znal a ani jaký měl vztah k Pavlovi). Přihrnul se, když jsem čekal na nádraží na autobus a pustil se do mne: „Vy ste v tý fabrice pěkný rasisti, když ste vyhodili Pavla! Rasisti hnusný! Fuj!“

V tu chvíli mi došlo, že má vlastně pravdu a odpověděl jsem: „ Máš pravdu, jsme rasisti a všichni – celá fabrika. Kdyby jsme nebyli rasisti, tak Pavel vyletěl už dávno, protože žádnej bílej by si to co on, dovolit nemohl.“

Aby bylo jasno – nic proti Pavlovi nemám (nikdy mi nic špatného neudělal), jenže si myslím, že tehdejší přístup byl špatný. Možná kdyby se mu dalo hned na začátku důrazně najevo, co si může dovolit a co ne, třeba by „přibrzdil“ a mohl by si práci udržet. Proto jsem také mínění, že přístup samozvaných ochránců Romů je v zásadě špatný a že jim vůbec nepomáhá. Těm „nepřizpůsobivým“  to jejich problémy nevyřeší (spíš „zakonzervuje“) a neméně to poškozuje ty z nich, kteří se integrovali do společnosti a žijí řádným životem. I na ně totiž pak dopadá zloba části společnosti (té „jednodušší“ části společnosti), podrážděné protežováním, plynoucím z pozitivní diskriminace.