Rozpravy o józe – 23. část

Ve volném výkladu Jóga súter jsme dospěli k závěru. Dalo by se vysvětlovat ještě dlouho, ale my si nyní provedeme jakýsi stručný přehled. Pradávné učení jógy se předávalo ústně po tisíciletíz učitele na žáka (parampara). Je v něm vyjádřenavěčná nauka o jediném Bohu (sanátana dharma), jednotném řádu všeho ve vesmíru, nezávislém na jakémkoli náboženství či církvi, platném pro všechny bytosti bez výjimky. Tyto pravdy byly později sepsány ve védách (snad 1.500 let před n.l.) a rozvinuty v dalších, z nich odvozených písmech. Veškeré toto vědění čipoznání bylo sděleno mudrcům (ršíjům) zřením v meditacích.Praktickým projevem a cestou k dosažení této spásy zjevené v písmech byla jóga (sjednocení, spojení s nejvyšším Já). I ta byla předávána z učitele na žáky a zdá se, že první, kdo její nejzákladnější podstatu sepsal, bylPataňdžali.Kdy to bylo, se přesně neví. Vše sepsal do tzv. Jóga súter neboli Rozprav o józe. Sútry jsou co nestručnější poučky ve verších, které se recitují či zpívají, vyžadující vysvětlení od učitele. Jóga sútry jsou považovány za nejzákladnější dílo o józe, proto k nim udělalikomentáře (bhášja)slavní mistři, nejznámější z nich jsou Vjása a Vačaspatti Mišra. Ale je jich mnoho dalších, skoro každý větší guru se k nim vyjádřil. Na jejich základě potom vznikaly různé druhy jóg, které dostávaly jméno podle toho, co si vzaly za základ – rádža, bhakti, karma, džňána či hatha jóga, ale je mnoho jejich dalších odnoží. Sama jóga je ovšem jen součástí staršího učení tantry. Ta učí naprosté jednotě těla i ducha a vedle svých prostředků využívá také prostředků jógy.

My si však nyní přiblížíme strukturu Jóga súter. Ty mají čtyři krátké kapitoly. První kapitola se nazývá Samádhi (Soustředění).  Jejích 51 veršů vysvětluje, co je jóga a jak jí dosáhnout. Zde je tou nejpodstatnější složkou mysl, přesněji látka mysli (čitta) a vše co se v ní děje.  Pouze její ovládnutí nás přivede k dosažení jógy, jednoty a přirozeného stavu (svarúpa). Vše ostatní jsou proměny, které nám způsobují bolest a utrpení. Jsou vysvětleny způsoby, jak této jednoty dosáhnout, z nichž mezi nejzákladnější patří rozlišování (vivéka), nedotčenost přáními a tužbami (vairágja) a opakování, recitace slabiky óm (džapa). Potom jsou vysvětleny  postupně stavy vědomí, jichž se dosahuje a překážky, které tomu  brání. Je zdůrazněna nutnost pravidelné, vytrvalé a správné praxe (abhjása) a víry v to, co dělám bez pochybností.

Druhá kapitola se jmenuje Sádhana (Duchovní cesta). Jejích 55 veršů předkládá praktické návody ke cvičení. Nejprve praví, že nejsme-li schopni svou myslí pochopit a následovat to, co bylo vyloženo v první kapitole, tak prožíváme střídavě bolest a slast, po níž potom opakovaně toužíme. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu, v němž nás drží příčiny utrpení (kléši). Z nich je nejdůležitější nevědomost (avídja) a právě ta touha po příjemném (rága) a nelibost k nepříjemnému (dvéša). Proto je třeba získat správné poznání a správné postoje k situacím života, abychom dokázali vždy správně konat a rozvažovat. K tomu slouží etické zásady (jama),  z nichž je nejdůležitější neubližování (ahinsa). Toto neubližování (i vše ostatní) musí probíhat na úrovni myšlenek, slov i činů. Již úmysl ubližovat ubližuje ve svém důsledku nám samým. Tyto zásady jsou univerzálně platné v celém vesmíru pro všechny bytosti bez výjimky. Vše, co konáme na jakékoli z výše uvedených úrovní, je energií, kterou vysíláme. Podle zákona o akci a reakci se musí stejná energie vrátit zpět.

V tom nesmírném množství činů (akcí) je velkým tajemstvím, kdy tato reakce nastane. Ta nezávisí na čase lidského života fyzického, takže přijde, až nastane její čas. Tím se dostáváme k nauce o převtělování, reinkarnaci. Ta praví, že vše, co se vykonalo, se musí vyrovnat. Aby k tomu mohlo dojít, shromažďují se veškeré vaše úmysly a činy v jemněhmotném těle v tzv. karmickém loži (karmášája), které je po smrti fyzického těla příčinou dalšího zrození. Tomu se říká karman, karmanový zákon. U nás se více užívá méně přesné slovo karma. Často se zaměňuje s obdobným výrazem osud.  Osud nám říká, že vše je již dopředu dáno, nic nemůžeme změnit, ať děláme, co děláme, stejně už je to určeno. Je jedno, jestli to řídí Bůh nebo více bohů (jako například u Řeků). Člověk je vlastně hříčkou v jejich rukou. Karmanový zákon je však o něčem jiném. Ten dává člověku svobodnou vůli, byť jistým způsobem určenou jemu samému. Je to proto, že máme tři druhy karmanů. Sančita karman je oním skladištěm všech činů vykonaných v minulosti, které způsobují další zrození a jejich případné vybíjení. Pokud v současném životě konáme správně (záslužně), vymažou se z něj skutky nesprávné (nezáslužné). Ágami karman vytváříme činy v současném životě a je posléze přidán k sančita karmanu. Prárabdha karman je ten, který pochází z minulých činů, které musí být jako dozrálé prožity v tomto životě a nemohou být vymazány. Každým okamžikem tedy zároveň prožíváme ovoce svých minulých činů a svými současnými skutky si připravujeme svou budoucnost. Má tady tudíž zásadní význam naše vlastní úsilí. Toto úsilí může pozměnit budoucnost, ta není dána jako předurčení. Svoboda změnit budoucnost však není absolutní, je vymezena železnou rukou spravedlnosti karmanového zákona, který říká, že vždy sklidíme to, co jsme zaseli. Je tedy jen na nás, co zasíváme. Na rozdíl od toho v osudu je již dopředu vše dáno a nemůžeme na tom nic změnit.

K našemu konání dostáváme v Jóga sútrách vedle jamy také určitá doporučení (nijama), která je dobré provádět, protože jsou prospěšná v denním životě. Ta jsou dobrá pro očistu těla i mysli, zvýšení životní síly a pocitu radosti. To nejzákladnější na duchovní cestě je však rozpracováno do osmi stupňů postupné práce na sobě. Proto se tato jóga také nazývá osmistupňová jóga (aštanga jóga), nebo též královská jóga (rádža jóga). První dva stupně jsme již jmenovali, dále jsou to ásány, polohy těla, v nichž se v klidu setrvává a je usměrňován tok životní energie (prány). S tou se dále pracuje při dechových cvičeních (pránájáma), kde se reguluje tok dechu nádechy, výdechy a zádržemi dechu na určitou dobu. Nejdůležitější je zádrž dechu (kumbhaka), která způsobuje časem zastavení mysli a vznik stavu za myslí (turíja). Toto vše přispívá k pátému stupni, odtažení smyslů od vnějších předmětů (pratjáhára). Neznamená to tyto smysly neužívat, nýbrž je nezneužívat a také nebýt v otroctví jejich chtění. To ostatně platí i pro mysl. Vše, co se v ní odráží, nám dává informace o všem kolem nás, ale i v nás, abychom svým rozlišováním správně rozhodli, co je pro nás důležité a jak správně jednat. My máme svobodnou vůli jednat správně nebo nesprávně. To vše je pochopitelně ovlivňováno vytvořenými sklony (vásany) z minulých životů díky tehdejšímu jednání a dále také současným neklidem a vzněty v mysli (samskáry), podle našeho jednání nebo míry nevědomosti (avídja). Proto zde přistupuje na duchovní cestě ještě jedna důležitá složka, schopnost odříkání se, zřeknutí se toho nepodstatného (tapas) a z toho vyplývající skromnost a spokojenost. Není to opět lenost či nezájem o zlepšení podmínek svého života, jako spíše pochopení toho, co je pro nás zbytečné. K tomu se jistě dá potom chápat, proč se v pěti univerzálních zásadách (jamách) objevují nehromadění (aparigraha) a nepřivlastňování si, nekradení (astéja). Opět se pochopitelně vztahují i na úmysly, ne pouze na konkrétní činy.

Potom nezáslužný karman vytváří každá závist, nenávist, žárlivost, touha vzít, ale také přivlastňování si druhé osoby nebo jejích citů apod.  To vše nás vede k neustálému uvědomování si sebe sama, bdělosti a vědomému konání. Tím vším si teprve očišťujeme všechny své hrubohmotné (tělesné) a jemněhomotné (energetické, emocionální a mentální) složky, abychom byli schopni začít konečně pracovat na své přeměně, abychom mohli soustředěním vstoupit do svého vnitřního světa a nelézt své pravé já.

                                                                                                                      Jiří Mazánek