Rozpravy o józe – 19. část

Řekli jsme si, že když ovládáme aspoň částečně své smysly, uvědomujeme si tělo a jeho činnost a usilujeme o pochopení universálních zásad v běžném životě, jsme připraveni k tomu, abychom se mohli soustřeďovat. Nyní však vyvstává otázka,co to je soustřeďování? Na to jsou opět různé názory. Samozřejmě, že ve skutečnosti je třeba v běžném životě se pořád na něco soustředit. Nazval bych to však spíše uvědomovat si to, abychom to mohli vůbec vykovávat. Chci jít něco nakoupit, chci si ukrojit chleba, uvařit čaj, umýt se atd. – na to vše se musím soustředit, jinak bych to nemohl vůbec vykonávat. Ale to je přirozené, jen nemocní nebo duševně neschopní toho nejsou schopni a děti – proto je to učíme. Ale obvykle jsou to činnosti automatické, naučené, které vykonáváme mechanicky a ani na ně často nemyslíme, neuvědomujeme si je.

Soustředění v józe je ovšem něco jiného. To má za úkol přivést vaši mysl do přirozeného, pravého stavu (svarúpa). Znamená to, že mysl ovládáte dle své potřeby, nic ji neruší vyvstáváním přání, chtění apod. a vyvstává v ní jen to, co vy sami chcete. Tím vysvětluji těm, co si myslí, že potom nemáme již žádná přání a prožívání, že tomu tak není. Rozdíl je jen v tom, že naše přání jsou v souladu s naší dharmou, tedy tím, co máme následovat právě my ve svém konání, abychom naplňovali správně to, proč jsme se zrodili. Jsme tedy průlivem vyššího vědomí, ale až teprve tehdy, když jsme se s ním spojili. A to je právě v okamžiku, kdy naše mysl dosáhne toho přirozeného stavu, protože není rozdíl mezi látkou mysli (čitta) naší a látkou mysli vesmírné. Jde o tutéž jemněhmotnou látku, která se jen v nás individualizovala. Díky tomu můžeme obsáhnout nekonečné vědomí a poznání a vše číst z akáši, vesmírné paměti, a to i to i minulé i budoucí. Tyto záblesky mohou mít někteří jedinci jako vědmy, věštci, jasnovidci apod., ale u nich jde obvykle o dar získaný díky činům v minulých životech a toto napojení nemusí být zcela čisté a 100%. Vědomí bývá zakalováno individuálním já člověku a tím, jak tohoto daru využívá a k čemu.

Soustředění v józe pracuje především s myslí a těmito schopnostmi, které se nazývají nadnormální síly (siddhi) se nezabývá. Jde o vedlejší výsledky postupného soustřeďování se mysli, podle toho, na co se upíná, takže mohou člověka odvést od skutečného cíle – samádhí. Přesto je celá třetí kapitola Jóga súter (vibautí) věnována mimo jiné též popisu různých druhů soustřeďování a tomu, co lze díky nim dosáhnout za schopnosti. My si některé tyto výsledky přiblížíme jen tehdy, bude-li to mít nějaký význam pro náš výklad.

Základní schopnost, kterou je třeba mít pro soustřeďování, je pozornost. Proto je začátkem všeho svázání (vztah) mezi jevem v látce mysli a předmětem. Je to tedy zaměření pozornosti na nějaký předmět, upoutání pozornosti. Tomu se říká dhárana. Předmět může být vnější nebo vnitřní, konkrétní nebo abstraktní. To je především z toho důvodu, že není pro většinu lidí snadné se soustředit na něco vnitřního a ještě abstraktního. Proto je pro začátek nejlepší tzv. trátak. Je to upření pozornosti na jeden bod, namalovaný na zdi, tvrdém kartónu, nebo na plamen svíčky. Tento vnější předmět soustředění musí být ve výši očí a ve vzdálenosti takové, abychom ho rozeznali a nemuseli namáhat oči. Začneme na tento předmět zírat otevřenýma, uvolněnýma očima, bez mrkání tak dlouho, jak jsme přirozeně schopni. Oči se průběžně čistí slzením. Potom je zavřeme a necháme před svým vnitřním zrakem vyvstat nejprve negativ tohoto předmětu, posléze jeho pozitiv. To je chvíle, kdy opět otevřeme oči a začneme se znovu dívat na předmět. Toto cvičíme tak dlouho, jak je nám to příjemné, abychom si nenamohli oči. Časem se zpevní zrak, vyčistí se slzné kanálky a jsme schopni se dívat déle. To ovšem pomáhá mysli, aby přestala odbíhat od tohoto jednoho předmětu, na nějž upínáme pozornost. V průběhu tohoto procesu totiž také zjistíte, že sice upínáte pozornost do jednoho bodu, ale přitom vám vyvstávají různé myšlenky, představy atd., které odvádějí vaši pozornost k tomu, abyste se jimi zabývali. A vy to také obvykle činíte. Tehdy zjistíte, ale ne hned, že se na tento bod nesoustřeďujete, ale zabýváte se svými myšlenkami. Je třeba na to včas přijít, zastavit tento proces a začít znovu od začátku. Nelámejte si hlavu s tím, že vám to nejde – to nešlo zpočátku nikomu – ale vyvíjejte úsilí, opakujte. Ovšem také své opakování nepřehánějte, abyste si dokázali, že to zvládnete co nejdříve. Tím byste jen posílili své ego. Dejte své mysli přirozenou možnost, aby se upevňovala, čistila – je to nutné – a ona se sama časem zlepší. Hlavně si nedávejte žádný časový limit, do kdy to má být. Vše půjde potom snadněji. Nic si nevymáhejte, nechtějte se k něčemu za každou cenu donutit.

Průběžně můžete zkoušet upřít svou pozornost na vnitřní předmět. Zkuste např. pozorovat nádech a výdech. Uvědomujte si cestu dechu od jeho vstupu nosními dírkami až do plic, jeho zastavení se, obrácení směrem k výdechu, cestu výdechu až k opuštění nosních dírek. Můžete také zkusit počítat doby nádechu a výdechu, aby byly stejné. Ale i v tom se můžete ztratit, takže počítejte jenom do deseti a potom začněte znovu od začátku. Toto cvičení je velmi zklidňující.

Je-li pozornost mezi vaší myslí a předmětem upoutána tak, že vznikne nepřerušený tok, pak se to nazývá rozjímání, kontemplace, meditace, dhjána (Jóga sútry, III. kapitola, verš 2). Vidíte tedy, že meditace se liší od upření pozornosti především tím, že se prodlouží tak, aby mezi myslí a předmětem nebyl jen vztah, vazba, ale začala tam proudit jakási energie. Jde o jemněhmotný proud, kterým začínáme předmět beze slov a myšlenek poznávat. To je skutečná meditace. Většina lidí si totiž myslí, že meditace slouží k tomu, abychom něco zjistili, vymeditovali. Říkají, že si musí na něco zameditovat, aby zjistili, jak to mají správně provést. To je introspekce a analýza, hledání argumentů pro a proti, čili doslova myšlenkový proces. Meditace nemá žádný cíl. Jejím smyslem je prodloužení upřené pozornosti, až začneme předmět poznávat. Ale nepřemýšlíme při ní. Jsme-li tímto předmětem my sami, začneme poznávat sebe sama. A to je zcela jiné poznání, než když nad sebou přemítáme, protože to si jen naše ego vysvětluje to, co se mu hodí, aby si potvrdilo všechna svoje přání a činy. Tím nezískáváme poznání, nýbrž se noříme ještě více do své nevědomosti.