Petr Mazálek
Vandr na Libochovce 3. část
Se svou pětiletou dcerou Šárkou jsme už třetím dnem na vandru. Včera večer jsme se odtrhli od naší šestičlenné skupinky (Šárka se nutně potřebovala vyspat) a po domluvě s vedoucím tábora strávili noc ve volném stanu s podsadou.
Petr Mazálek
Vandr na Libochovce 2. část
Po celodenním pochodu první noc v přírodě. Ve tři ráno mají tátové malý poplach. Spustil se déšť. V rychlosti napínáme připravený igelit po nataženém provaze nad našimi hlavami. Kolíkujeme. Operace se zdařila. Spacáky v suchu. Pokračujeme v nerušeném spánku.
Petr Mazálek
Vandr na Libochovce 1. část
Jsem táta pětileté Šárky. Zúčastnil jsem se srpnového víkendového vandru. Jeli jsme dva tátové, tři děti a strýc Šroub psovod se psem Lumpem. Batohy, spacáky, jídlo, oblečení, jeden stan pro děti. My chlapáci přespíme pod širákem a kdyby mělo pršet, natáhnem nad sebe igelit – letitá vandrácká praxe.
Petr Mazálek
Proč mít (mýt) děti ?
Staří Číňané je měli mimo jiné jako pojistku do budoucna, zadní kolečka. Aby se o ně měl kdo postarat, až budou staří. Někteří filozofové v plození dětí spatřují touhu člověka po nesmrtelnosti. Předat kus sebe sama dál. Nerozplynout se v prázdnotě. Překročit horizont jediného života a pokračovat ve svých dětech. To prvé již v našem ekonomicky vyspělém a individualisticky emancipovaném světě neplatí skoro vůbec, to druhé pak platí jen z části.
Petr Mazálek
Požár v sedmém patře (leden 2006)
O půl druhé v noci někdo tluče na naše dveře. Je slyšet zoufalý úpěnlivý ženský hlas: „Otevřete proboha prosím...“ Chvíli před tím nás zbudila malá Helenka. Přišla z dětského pokoje za námi. „Peťo, někdo klepe, běž prosím tě otevřít“, prosí mě ustrašeně má žena. Co se to děje, je půl druhé ráno a ta žena tak zoufale prosí...?! Nepřepadl jí někdo?! Neměl bych se něčím ozbrojit??
Petr Mazálek
Porod očima otce
Jak vše začalo? Jednoho všedního dne jsem se asi o jeden a půl hodiny zdržel v práci. Dojel jsem tramvají na konečnou, kde obvykle vystupuji, když se ubírám k domovu. Vystoupím a jdu do táhlého 300 m dlouhého kopce. Najednou o ulici níže než bydlíme vyjíždí sanitka. Je tma ozářená pouličními lampami a do ní sanitka šlehá svými modrobílými plamínky a hlasitě tísnivě naříká, až jsem se otřepal zimou, jak mi bylo náhle nepříjemně chladno. Co je s Marcelou? (mou ženou) Je vše v pořádku? Honem přidávám do kroku.
Petr Mazálek
Tancuješ Šárko? Tancuj Šárko!
Tancuješ Šárko? Tancuj Šárko...! Je neděle půl sedmé večer konec listopadu roku 2003. Sedím v pokoji na pohovce, za oknem je sychravo a tma, magnetofon vyhrává sentimentální šlágry z dob dospívání mé ženy Marcely – Iveta Bartošová. Zvláštní, texty neposlouchám ale melodie ve mě v té podivné zádumčivé chvíli cosi probouzí. Má dcera Šárka, je jí tři a půl roku, bezelstně tancuje, vyhazuje nohama, podupává do rytmu, z ničeho nic provádí prudké gestické pohyby, vzpíná ruce k nebi, naznačuje zoufalství a pád, chytá se za srdce, široce rozevírá své paže, jako by chtěla obejmout celý svět a zase je z ní plachá srnka vyhýbající se nástrahám vztahů a pak bytost toužící dosáhnout nad sebe sama a obětovat se, dát se, pak čertík a šibal a zas čistá studánka a šumějící les a hladké ladné vlnivé svádivé pohyby a rytmické záchvěvy divošky a já se přistihuji zasněný, uvnitř chvějivý pláč a hluboký konejšivý ponor do sebe sama, náhle je mi čtrnáct a dvacet a pětadvacet a málo i moc a vidím před sebou ženy, které jsem potkal za celý svůj život i ženy které jsem dosud nepotkal.
