Vandr na Libochovce 3. část

  Se svou pětiletou dcerou Šárkou jsme už třetím dnem na vandru. Včera večer jsme se odtrhli od naší šestičlenné skupinky (Šárka se nutně potřebovala vyspat) a po domluvě s vedoucím tábora strávili noc ve volném stanu s podsadou.

O půl osmé ráno se v táboře ozývá budíček. Slunce se prořezává studenou mlhou v údolí a kupodivu začíná maloučko hřát. Děti svlečené do půli pasu jen v trenýrkách vylézají ze stanů na rozcvičku. Šárka po předešlých dvou nocích pochopitelně spí jak zabitá. O půl deváté ji opatrně budím. Musím. Ještě dnes mám v Brně neodkladnou schůzku!

Okolo deváté hodiny se motáme okolo polní kuchyňky. Musím připravit něco k jídlu. Vedoucí se ptá, proč jsme nebyly na rozcvičce. Vysvětluji… Sedím u plastového stolku s táborovým vedením. Holky kluci od dvaceti do pětatřiceti. Šárka mlčí, skoro na nic nereaguje, v jejím kalném apatickém pohledu nelze nic vyčíst.

Na jídlo už moc nezbývá. Ale energii budeme dnes možná ještě potřebovat. Nu co, uvařím na plotně zbytek kolínek a rozpustím v nich oříškovou čokoládu. Jí se, co zrovna je.

Šárka pomalu nabírá lžící z ešusu nevzhlednou hnědou hmotu a mechanicky, s výrazem těžce duševně retardovaného dítěte, polyká. Táboroví praktikanti se rozpačitě usmívají. „Co ti to ten táta udělal?“ Ptá se ,snad v žertu, jedna z praktikantek a nejspíš zvažuje, zda se jedná o hříčku přírody, nebo následek zločinného týrání dětí.

Z Meziboří do Věžné na vlak

Konečně asi o tři čtvrtě na deset vyrážíme sami dva se Šárkou z tábora směr Meziboří, odkud by snad měl jet autobus. Alespoň Jirka to tvrdil.

V Brně potřebuji být co nejdřív. A tak, když v 11:45 zjišťuji, že z Meziboří dnes už nic nejede a nejbližší spoj do Brna je vlak až z Věžné, nejásám. Přesto dnes na tenhle úsek cesty velice rád vzpomínám. Brzy mě zlost přechází. 8,5 km navíc není zas tak moc.

Voláme naší mamce, aby nám našla na internetu časy spojů. Obratem se je dozvídáme. 13:30 nebo 14:30 (hodina a půl, nebo dvě a půl).

Prvním předpokladem úspěchu je motivovat nevyspalou napůl ukňouranou napůl apatickou Šárku. Vidina mámina podomácku vyrobeného ledňáku jako první rozhodující impuls zabírá hned napoprvé. Dramatická věta zní: „Buď stihneme vlak a ještě dnes vychutnáme smetano-jostový mls, nebo budeme muset někde o hladu přespat a domů se dostaneme kdo ví kdy.

Techniku přesunu zvolíme následující: K 19 kilům batohu přidat 17 kilo Šárky. Na Velblouda, opřená o velký batoh, sedí si jak v křesílku. Jen batůžek krtka Čutala si musí držet v náručí. Jsme domluveni, že jakmile naznám, že už je moc těžká, bez odmlouvání sleze a přejde do poklusu.

Asi kilometr a půl Šárku nesu. Stoupáme po silnici mírným táhlým kopcem. Nahoře z velblouda dolů. Nasadit Čutala a už pelášíme, že se nám dělá od batohů poskakujících na zádech vítr za ušima. Po chvíli zas na velblouda, pak z velblouda dolů a tak dál. Jen Čutala Šárce při běhu přece jen nesu (holkám odstávající uši nesluší). Ještě, že je cestou kolem spousta malin. „Utíkej Šárko, nezastavuj se, až tě doběhnu, dostaneš ode mě do pusy běhací a létací pochoutku! Malinový doping zabírá báječně. Čtyři a půl kilometru je za námi.

Ocitáme se na mostku přes říčku Loučku. Slunce hřeje. Dole v průhledně čisté vodě se míhají protáhlá těla ryb. Je něco málo po jedné hodině. Vlak o půl druhé už nestihneme a další jede skoro až za hodinu a půl. Myslím, že si zasloužíme na půl hodinky vydechnout. V mžiku jsem v plavkách. Šárka jen tak, jak jí Pámbů stvořil. Krmíme malé rybičky drobky müsli tyčinky. Brodíme se po kamenitém dně. Voda je studená, proto co chvíli vylézáme na některý z velkých balvanů stojících v proudu říčky. Škoda, že sebou nemám fotoaparát. Šárka má na krku krásné lesklé modré korálky, na zápěstích jemné dětské náramky. Sedí nahá v slunečním jasu uprostřed průzračné říčky na kamenném vele-ještěřím vejci, celá šťastná, že překonala studený proud. Malá mořská víla v čase, kdy jí ještě nebylo dáno poznat bolestně krvavou příchuť nikdy nenaplnitelné lásky… Ještě párkrát se namáčíme. Vhodně položenými kamínky se pokoušíme krotit malý pramínek divokých říčních vlasů. Daří se. V mžiku se písečným nánosem vine asi dva metry dlouhá právě zrozená bystřina. A už vypouštíme na plavbu lodice ze skořepin říčních škeblí a fandíme každý té své, aby se nepřevrhla v zákrutách a v cíli byla jako první.

Nějak jsme se zapomněli. Půl hodiny uplynulo jak dřívko poslané po vodě. Je nejvyšší čas vyrazit na vlak. Říčka byla nejspíš nejníže položené místo naší cesty. Nyní musíme do pořádného kopce.

Procházíme vesnicí. Ztrácíme značku. Přibližný směr nám radí místní zemědělec. Jednu chvíli prohlašuji: „Hlavně musíme být rychlí a stihnout vlak!“ Po chvíli zas: „ Hlavně musíme najít značku!“ „A co je teď ze všeho nejdůležitější taťko??“, ptá se co chvíli Šárka. Pelášíme lesem do mírného svážku a já zas trhám běhací a létací maliny a dobíhám klusající Šárku a pak ji chvíli nesu za batohem a zas dolů a běžet a běžet.

Konečně se orientuji. Seběhli jsme z kopce k potůčku. Znám jej. Tady se mi jednou v zimě podařilo namočit běžku a ve chvíli z ní byl skleněný řízek. Přesto začínám být docela nervózní. Jestli my jsme ty 4 km nepodcenili? Podle všeho by nám 50 minut mělo stačit. Jenže se při tom nesmí bloudit. Šárku už ani nestraším nezdarem, aby nebyla zklamaná. Nezasloužila by si to. Šlape a běží dnes skvěle. Chvílemi jí dávám napít z její lahvičky. Sám se pitím nezdržuji. A dál okolo hájovny se samorostem ve tvaru prchajícího zajíce a ještě kousek výš a jsme na vrcholu. Už jen závěrečné bloudění z kopce hustou nepřehlednou smrčinou. Šárku držet v náručí, oči zavři, obličej přitiskni k mé hrudi, drž se, běžíme…

Motá se nám pod nohy hustá tráva, lepí se na nás svízel a kudlibabky. Borové větvičky sviští kolem uší. Konečně jsme z křoví venku. Z prudkého lesního svahu dolů se držíme za ruce a společně sbíháme až ke kolejím. Vlak nám jede až za čtyři minuty. Jsme zatraceně dobří Šárko!

Ve vlaku vytahuji 1,5 l jahodového vitacitu. Nalévám Šárce do malé lahvičky a naléváme do sebe. Šárka vypije jednu lahvičku, pak druhou a stále nemá dost. „Na zdraví Šárko!“ „Na zdraví Taťko!“ Pijeme a pijeme. Do několika minut je láhev prázdná a my bychom si tak strašně rádi dali ještě trochu jahodového vitacitu. No nevadí, budeme si šetřit žízeň a těšit se. Napijeme se až v Brně na naší zahrádce.

A skončilo jedno srpnové putování. Pracovní poradu na naší zahrádce jsme stihli. Jen na jostový ledňák jsem si vzpomněl až za 14 dní poté. Šárka vůbec. Pochutnali jsme si na něm až za měsíc. „Nemyslím Šári, že by to bylo nefér. První představa tě vyburcovala ke snaze dosáhnout cíle. V průběhu cesty se pak její smysl pozvolna proměňoval, až na jejím konci byla hlavně velká radost a touha zažít podobný výlet znova. A nějak takhle to snad má v životě být… Tvůj táta.“