Vandr na Libochovce 2. část

  Po celodenním pochodu první noc v přírodě. Ve tři ráno mají tátové malý poplach. Spustil se déšť. V rychlosti napínáme připravený igelit po nataženém provaze nad našimi hlavami. Kolíkujeme. Operace se zdařila. Spacáky v suchu. Pokračujeme v nerušeném spánku.

Hlavní účastníci:

táta vypravěč 33 let, táta Jirka 35 let, strejda Šroub (asi30 let), Šárka 5 let, Terezka 6 let, Ondrášek 8 let, pes Lump 4 roky (psí–je ještě štěně)

O půl osmé se probouzím. Z vedlejšího stanu se ozývají hlasy dětí, jsou vzhůru:

Ondra: „My ale s tebou nechceme kamarádit, protože ty s náma taky nekamarádíš.“

Terezka se brání: „No, pokud semnou nechcete kamarádit, tak já s Váma taky kamarádit nemusím. Pokud byste ale chtěli, klidně můžu být vaše kamarádka.“

Ondra: „Ty ale s náma vůbec nekamarádíš, akorát se zajímáš o psa a padáš do vody, nic jinýho!“

Šárka (si přisazuje): „Jo, akorát tě zajímá pes a nehraješ si s náma!“

Terezka: „Vy mě ale vůbec neposloucháte, říkala jsem, že když budete chtít, tak budu vaše kamarádka.“

Ondra: „Nebudeš!“

Terezka: „Budu, ale musíte to chtít!“

Ondra: „Vůbec sis s náma nehrála a nepomohla jsi nám se salátem.“

Terezka: „ Protože jsem vedla pejska a já chci mít jednou svého pejska a proto se ho musím učit vodit, abyste věděli!“

Ondra: „Jenomže to vůbec není důležitý, protože my jsme připravovali salát, abychom měli potravinu a aby jsme přežili. Salát je mnohem důležitější, protože my chceme přežít a ne jenom vodit psa!“

Terezka: „Ale já mám pejsky ráda“

Ondra: „Ty nemáš ráda lidi, máš ráda akorát pejsky. My ale máme rádi lidi i pejsky a aby Lump přežil, udělali jsme salát.“

Terezka: „Abys věděl, já mám ráda pejsky i lidi a klidně si s váma můžu hrát a pomáhat vám. Já vám totiž chci pomáhat“ (dodává napůl vzdorovitě, napůl prosebně)!

Šárka si po každé následující útočné Ondrově větě vždy něco málo taky přisadí a Ondra v nelítostném slovním útoku pokračuje…

Ondra: „Jak můžeš tvrdit, že s náma budeš kamarádit, když jsi s náma nekamarádila. Nikdo nemůže tvrdit něco, co ještě neudělal a ty jsi nám nepomáhala, takže nám dál nebudeš pomáhat a proto s tebou nekamarádíme!“

Snad čtvrt hodiny jsem zaujatě naslouchal vzrušené debatě od vedle. Měl jsem silné nutkání okamžitě zasáhnout a zastat se Terezky, ale cosi mi říkalo, abych počkal… Ještě to dopoledne Šárka Terezce „odpustila“ a byly z nich zase kamarádky. Po chvíli se k nim přidal i Ondra (přece nezůstane sám). Myslím si, že skoro všichni jsme v životě něčím podobným, jako před chvílí Ondra, prošli. Někdo ve své fantazii, někdo víc skutečně. Možná nás tenkrát, při zjištění, čeho jsme se dopustili, docela zamrazilo u srdíčka. Možná je dávno vše z naší paměti vymazáno. Jisté je, že potenciál ke špatnému je nakonec podmínkou svobody rozhodnout se pro dobré. Mnoho je těch úskalí, která musí dušičky malých dětí překonat, než zbrázděny ostrými vrypy vlastních zkušeností, sami mnohé pochopí, a dospějí. Ono to asi ani jinak nejde…

Ráno rozděláváme malý ohýnek. Vaříme ovesnou kaši. Dopékáme na prutech zbytky špekáčků napíchané na střídačku s plátky cibule. Kdo co má. Pak zaléváme ohniště zbytkem vody, balíme stan a plachty a už vyrážíme na cestu. A zase se brodíme přes říčku a házíme klacky psovi Lumpovi. Šárka i Ondra opět zkoušejí štěstí s vlčkem na vodítku. Šárka podlehne mocnému oblizování, Ondra končí s odřeným kolenem. Marná sláva, s Lumpíkem to zatím umí jen Terezka.

Přestávka až pod vesnicí na kládách. Na oběd chleba se sýrem, paštikou, syrové zelí přikousnout a dále co komu ještě zbývá.

Začíná pršet, rychle se přesunujeme pod plechovou střechu autobusové zastávky. Vyrážím za mírného deště se síťovkou plnou prázdných petlahví vyžebrat vodu. Nakonec v hospodě kupuji piva pro nás dospělé, sáček vitacitu do vody pro děti a nechávám si naplnit butelky vodou pro nás pro všechny.

Než, jsem se stačil s nákladem vrátit, přestalo pršet a dokonce vysvitlo slunce. Po dalších dvou kilometrech přestávka ve svahu vyhřáté louky. Zujeme boty, nastavujeme tváře srpnovému sluníčku. Počítáme motýly. Strejda Jirka vytahuje na chvíli kytaru a vybrnkává zepár melodií. Prostě pohoda. Ondra nachází krásného žlutě proužkovaného pavouka. Podle Šrouba je to nějaká modifikace Křižáka.

Asi po hodince se zvedáme a pokračujeme dál proti proudu. Jirka se Šroubem by chtěli dojít až do tábora „Černého delfína“. Oba byly kdysi jeho aktivními členy. Jirka v něm dokonce několik let vedl vlastní klukovský oddíl. Dodnes mnohé vedoucí znají.

Šlapeme už jistě dobré dvě hodiny a tábor stále nikde. Šárce dnes chození moc nejde. Pořád se někde zastavuje. Nohy nápadně zpomalily. Marně ji přesvědčuji aby trošku přidala. Ostatní na nás musí co chvíli čekat. Nakonec si ji posazuji za batoh a dlouhým velbloudím krokem se dereme do čela naší výpravy.

Konečně tábor. Vzduch se citelně ochladil. Od vody jde zima. Dětem to ale evidentně vůbec nevadí. Šárka naopak nápadně ožila a už dovádí  s Ondrou a Terezkou mezi stany. Sotva, že si nechala přiobléct mikinu navíc. Dospělí zatím připravují něco k jídlu. Jsme pozváni táborníky na lečo. Po „velbloudím běhu“ se Šárkou je to balzám na duši. Mňam! Jen Šárka ohrnuje nos. Nezbývá, než ještě uvařit těstoviny se sýrem.

Dnes večer je uvítací táborák. Akorát začíná nový turnus. Okolo vatry se sesedl celý tábor. Hraje se písnička za písničkou, vedoucí se střídají a přidávají. Je deset večer. Jirka se Šroubem je v pohodě. Jen já začínám být docela nervózní. Po rozmluvě s vedoucím tábora padla úvaha, že by naše tři děcka přespala sama v jednom ze stanů s podsadou. My dospělí bychom se na noc přesunuli vzhůru do lesa (kvůli ranní rose – vlhký stan) a ráno se pro ně vrátily. Šárka, Ondra i Terezka souhlasili. Jenže se stále nic neděje a Šárka už začíná být po včerejším ponocování dost přetažená (asi jsem měkkej). A tak se nakonec sám se Šárkou usídluji ve stanu. Je půl jedenácté, konečně zaleháme. Zítra nás čeká perný den.