Vandr na Libochovce 1. část

  Jsem táta pětileté Šárky. Zúčastnil jsem se srpnového víkendového vandru. Jeli jsme dva tátové, tři děti a strýc Šroub psovod se psem Lumpem. Batohy, spacáky, jídlo, oblečení, jeden stan pro děti. My chlapáci přespíme pod širákem a kdyby mělo pršet, natáhnem nad sebe igelit – letitá vandrácká praxe.

Hlavní účastníci:

táta vypravěč 33 let, táta Jirka 35 let, strejda Šroub (asi30 let), Šárka 5 let, Terezka 6 let, Ondrášek 8 let, pes Lump 4 roky (psí–je ještě štěně)

Pes Lump je pro děti příjemné překvapení. Sedmiměsíční rošťácký bujarý vlčák. Srst „pepř a sůl“, lehce místy dohněda „okmínovaná“. Kornoutky uší neustále v pohybu, nahoru, dolů, do stran, zároveň i každé jinam. Spíše štíhlý než cvalda. Hotové mládě vlka. U dětí vyvolává zájem i strach zároveň, což nejen že se nevylučuje, ale naopak podtrhuje, podbarvuje a prohlubuje.

Postupujeme malebným údolím říčky Libochovky proti jejímu proudu. Pes Lump má obrovskou radost z nových členů smečky. Pobíhá mezi námi. Každého se snaží olíznout. Naneštěstí je už dost velký a rozšafně skotačící čtyřicetikylový balíček je pro děti přece jen dost velkým soustem vzbuzených emocí. Osmělují se, házejí mu klacíky. Pár prudších pohybů, nějaké to rychlejší přiskočení, drcnutí a lehoučké ale velmi prudké ňafnutí za ruku na znamení přátelství a lásky. A už se objevuje první znatelné uleknutí, první slzičky. Nejdříve nejstarší Ondrášek a v zápětí na to i nejmladší Šárka příliš nápadně ucukává a stahuje se před Lumpíkovými výpady, což malého vlčka o to víc přitahuje. Jediná prostřední Terezka vzdoruje a z každého příliš silného výpadu se vždy po chvíli otřepe a znovu a znovu vytrvale hází klacíky a plácá lumpa po hřbetě. Projeví dokonce zájem vést vlčka na vodítku. Lumpík ji asi dvakrát potahá po zemi, Terezka odfňukne, zamáčkne slzu a znovu jde do toho. Po nějaké hodince nervů už Lump i Terezka vědí své. Stali se z nich kamarádi. Terezka jde hrdě v předu naší výpravy. Má velkou radost. Milovaný pejsek už na ni tolik neskáče a když se občas to dobračisko zběsile vrhne za šiškou hozenou vykutáleným Terezčiným tatínkem, žádná katastrofa se nekoná. Stačí pustit vodítko a Lumpíček se zas velice rád za svou novou kamarádkou vrátí.

Mezi tím, jaký div, z pětileté Šárky a osmiletého Ondráška se stali důvěrní spojenci. Sbírají kůru stromů, lístky šťovíku, jedlý ale nepříliš chutný Pcháč zelinný a spousty dalších mě neznámých bylinek. Připravují prý pro nás pro všechny k jídlu lesní salát. Hlavně ale pro psa Lumpa. Osmiletý Ondrášek se s malýma holkama většinou nebaví. Jenže všichni ostatní se pořád motají okolo psa…

Co chvíli za mnou přiběhne Šárka nebo Ondrášek s nějakou květinkou a ptají se na její jméno a k čemu je dobrá. Přemlouvám je, aby všechno netrhali. Tím hůř pro mě. Teď abych se s nimi vracel na místa nálezu.

Je osm večer. Nejvyšší čas poohlédnout se po vhodném tábořišti. Dnes naposledy z kamene na kámen přeskakujeme tok říčky. A Terezka už potřetí zahučela do vody. Tentokrát to odnesla jen pravá bota. A vzhůru do levého údolního svahu. V půli kopce je dávno nepoužívaná napůl zarostlá cesta. Že bychom se na noc usadili zde? Terezčin táta Jirka se nespokojí. Odkládá batoh a na lehko pokračuje dál. Do pár minut se vrací. Následujeme ho vzhůru.

Na vrcholku paráda. Krásná náhorní plošinka uprostřed roztomilého březového hájku. Stavíme stan a kousek odtud na hliněném plácku z kraje lesa nalézáme dokonce ohniště. Přikutáleli jsme si několik mohutných klád na sezení a už se opékají špekáčky a strejda Jirka hraje na kytaru veselé písničky. Děckám je moc fajn. Chvílemi vybíháme do louky a sledujeme nebe plné tajemně zářících galaxií. Je 12. srpen, čas padajících hvězd a velkých tajných přání.

Ohýnek musí dohořet. Hvězdy se musí spočítat, písně dozpívat. A tak se nestačíme divit, jak rychle máme půlnoc. O půl jedné konečně jdeme všichni spát. Ještě že tu nejsou mámy snáma..!