Tancuješ Šárko? Tancuj Šárko!

   Tancuješ Šárko? Tancuj Šárko...! Je neděle půl sedmé večer konec listopadu roku 2003. Sedím v pokoji na pohovce, za oknem je sychravo a tma, magnetofon vyhrává sentimentální šlágry z dob dospívání mé ženy Marcely – Iveta Bartošová. Zvláštní, texty neposlouchám ale melodie ve mě v té podivné zádumčivé chvíli cosi probouzí. Má dcera Šárka, je jí tři a půl roku, bezelstně tancuje, vyhazuje nohama, podupává do rytmu, z ničeho nic provádí prudké gestické pohyby, vzpíná ruce k nebi, naznačuje zoufalství a pád, chytá se za srdce, široce rozevírá své paže, jako by chtěla obejmout celý svět a zase je z ní plachá srnka vyhýbající se nástrahám vztahů a pak bytost toužící dosáhnout nad sebe sama a obětovat se, dát se, pak čertík a šibal a zas čistá studánka a šumějící les a hladké ladné vlnivé svádivé pohyby a rytmické záchvěvy divošky a já se přistihuji zasněný, uvnitř chvějivý pláč a hluboký konejšivý ponor do sebe sama, náhle je mi čtrnáct a dvacet a pětadvacet a málo i moc a vidím před sebou ženy, které jsem potkal za celý svůj život i ženy které jsem dosud nepotkal.

   Má zákonná žena Marcela se směje, jak to Šárce jde a že s ní bude muset začít chodit do „Žertu“, což je country – taneční skupina – naši společní přátelé. Žena na rozdíl ode mne v „Žertu“ občas tancuje. „Kdyby ti tak Šárko šli ve školce básničky, jako ti jde tancování“, říká Marcela. Šárka se při společném opakování básniček ve školce moc nezapojuje, zpravidla stojí opodál a se zájmem sleduje dění, což je vůbec její častá pozice a potom si dovede velice vyhrát třeba s kostkami, je na dítě velmi trpělivá. Semnou bývá taky docela divoce veselá ale mezi dětmi se zřejmě ještě ostýchá. Marcelu taky trošku mrzí, že Šárka, ač ráda zpívá, nikdy nevydrží u originálního textu písně. Když se třeba přidám, uraženě naléhavě mě okřikuje: „Ne taťko, takhle to není“, a začne vymýšlet při zachované melodii různé absurdní slovní spojení a děje a tváří se, že právě ona zpívá správný text, nikdo jiný. Je pravda, že sám dělám na „dospělácké“ úrovni totéž a žena má taky podezření, že mě Šárka po svém napodobuje. „Budeš muset chodit k dědovi z Bošovic učit se kroky Šárko, děda nás s Ivetou (moje švagrová) taky učil tancovat“, říká Marcela „a dnes už na tancovačce ani nejde na plac.“, dodává tiše káravě a posmutněle.

Stále jsem okouzlen bezbřehostí Šárčiných tanečních kreací, jako by se skrze ni opravdu vyjevovaly tisíce prožitků, radostí i strastí jejich předků, vždyť ty vytancované emoce Šárka naprosto nemůže znát a tisíce osudů, tisíce vytrysknutí, vzplanutí, očarování, bezbřehých smutků, neomezené dobroty, božské laskavosti, zrcadlový odraz duší dávno zemřelých. A v Šárce pokračuje vývoj našeho rodu, možná lidstva dál. Jenom při představě Valčíků a Polek, na které by se Šárčiny kreace měly časem a úsilím učení předělat, se mi nějak svírá srdce. Právě hledíme na výlev ještě nezakalené studánky rodící se lidské duše, já jsem unešen, vidím v jejich pohybech velmi mnoho a nejvíc cítím jak mi milosrdně rve úpony na srdíčku nevědomý výjev „sahání si na nekonečno“. Radost skrze kterou člověk v extatických náporech touží překročit svá bytostná svazující omezení. Z lásky se rodí odvaha…

V tomto si možná se ženou nerozumíme. Snad je to tím, že neumím dobře tancovat, neumím se opakovat. Tanec, zpěv, poezie, próza jsou mi odvážným krokem k pochopení boha, smrti nebo taky světa bez boha, morálky naděje, světa prázdného jak barvy duhy, která vyprší a nic nezabarví, nic po ní nezůstane. Rád jsem se kdysi oddával melodii a tančil jen tak pro radost, právě jako nyní Šárka. Nikdy jsem však moc dobře neuměl tancovat regulérní tance. Silou vůle s vážnou tváří a kyselým úsměvem odtancuji pár koleček Valčíku, Polky či některých mechanicky naučených country-tanečků, ale nikdy se při tom neuvolním, neumím to. Snad, že mě hudba vždy tak silně emcionálně ovlivní, že zapomenu na všechny násilně naučené řády a začne se mi v srdci probouzet jakýsi prastarý tanec, prastará pravda o podstatě našich tužeb, uzamčená v pohybech toho tance čekající na své vysvobození, vzkaz předků, hluboké kořeny toužící prorůst až do mého vědomí a smířit ve mě všechny citové protiklady. Až se tak stane, možná mě oceánické síly mého podvědomí vypustí na hladinu vnímání jednotlivých tanečních úkonů a já si konečně s chutí zatancuji třeba tu Polku. Možná. Možná je to ale úplně jinak a touha předků bude opět pokřivena a umlčena, čistá studánka zakalena, dítě se stane dospělým, anděl klesne na kolena do prachu, špíny a chaosu.

Ale ne, vždyť spontánnost je tak krásná!! Vždyť z ní tryská láska, víra a chuť do života. Je snad také pravda, že pokud se v dítěti nepodchytí rodící se potenciál a nedáme mu možnost se rozvinout, nepodpoříme jej, nevymezíme jasná jednoznačná pravidla podložená odměnami i pokáráním, pak se nezralý človíček nezačne sám z ničeho nic vyvíjet, nebude se například učit cizímu jazyku, přesto že zjistíme, že by se jej v dané chvíli formou hry mohl naučit velmi dobře a v budoucnu tento vklad pak v životě jednoznačně zúročit. Totéž snad platí i o učení tanců. Vcepování mechanických kroků, zamezení nežádoucích vlastních chaotických pohybů je jistě pro naučení se přesně definovaného stylu nezbytné. A přece je mi líto té čisté tryskající radosti. Vždyť, jak těžké je poznat, kdo skutečně jsme a po čem skutečně toužíme. Jsme celoživotně cepováni kulturou, náboženstvím, výchovou, televizí, kolektivními zvyky a celou řadou dalších, většinou ani neuvědomovaných si podvědomých duševních vězení. A pak vidím tančící Šárku, které vůbec nevadí, že netancuje nějaký konkrétní tanec, že neplní konkrétní úkol, prostě vyjadřuje co cítí a sama je uchvácena svými vlastními kroky a na ně se navazují kroky další a vzniká nejedna struktura a zase se objevuje další, Šárka pokračuje v před a levá noha přesně neví, co udělá za půl minuty noha pravá, vývoj nelze předvídat, nemůžeme již dnes vědět co objevíme zítra a co z toho objevu pro naši další cestu poplyne, když jsme to něco ještě neobjevili, vidět je po první zatáčku, dál ne. Je to živý dialogický tanec, rozhovor těla srdce a mysli, je krásné být mu přítomen a z povzdálí naslouchat.

Co je vlastně ona fantastická tvůrčnost dítěte? Co je jejím motorem? Myslím, že je to láska k poznávání, láska k zvědění. Latinsky se tomu říká filosofie. Ano, každé malé dítě má sklon být filosofem. K filosofii je třeba odvahy. Z počátku méně. Později, čím více víme a více se učíme, tím těžší je zůstat filosofem, chce to více a více odvahy. Jako by učení se a výchova činili vyvíjející se dítě větším a větším zbabělcem, až nakonec zapomene co chce a kdo je a z nedostatku odvahy najít se převezme identitu třeba z televize, od kamarádů, kolegů vědců, učitelů apod. Přitom, vzdělání, které jde ruku v ruce s učením se a výchovou, by mělo míru svobody přece zvyšovat?

Věřím, že vzdělávání míru svobody vskutku zvyšuje, jen je mi jasné, že samotné mentální se učení k osvobozování lidského ducha nestačí. Je potřeba něco víc a mě v tuto chvíli nezbývá, než si říci, že o tom budu muset ještě zapřemýšlet. Lidská svoboda je nakonec velké tajemství. Kéž by se mi vždy dařilo rozpoznávat v Šárce a vůbec ve všech lidech krásu, neubíjet ji zaváděním pořádku a pravidelných správných návyků a přitom přesto nedovolit divoké džungli spontánnosti aby tu krásu pohltila bez užitku sama v sobě a dovolila aby se zní stal pouhý bezesmyslný estetický hles, protože největším paradoxem nakonec zůstává fakt, že radost o níž se nemáme s kým podělit, se stává bolestí a bolí o to víc, oč víc jsme ji prve vnímali jako radost a s čím více lidmi bychom se o ni mohli podělit o to by ta krása byla větší. Možným zobecněním této věty je tvrzení, že krásné je nakonec pouze to, co je smysluplné. Paradox, v němž vstupuje do manželství totalita pořádku se svobodou chaosu aby společně zplodili dítě krásnější i moudřejší než byli jeho rodiče.