Proč mít (mýt) děti ?

  Staří Číňané je měli mimo jiné jako pojistku do budoucna, zadní kolečka. Aby se o ně měl kdo postarat, až budou staří. Někteří filozofové v plození dětí spatřují touhu člověka po nesmrtelnosti. Předat kus sebe sama dál. Nerozplynout se v prázdnotě. Překročit horizont jediného života a pokračovat ve svých dětech. To prvé již v našem ekonomicky vyspělém a individualisticky emancipovaném světě neplatí skoro vůbec, to druhé pak platí jen z části.

Mít snad děti proto, že je to tak správné? Že by ti, kdo děti mají, byli něco víc? Ne, to si nemyslím ani náhodou! Morální hledisko je v tomto případě více než sporné. A k morálce mě taky napadá, že ani nevím, zda existuje opravdu nezištný čin. Nějaké takové čisté dobro. No možná existuje, jenže opravdu..., já to nevím a nemohu nic podobného tvrdit. I když bych moc rád věřil, že čisté dobro existuje. Co ale vím, že existuje, tak je radost z rozdávání radosti druhým lidem.

Ano, ochota dělat druhé lidi, třeba jen na chvíli, šťastnými existuje!! Dokonce si myslím, že se jedná o jeden z nejkrásnějších možných zážitků vůbec. A snad taky platí za moudrého,kdo koná v souladu s tímto poznáním.

Není ovšem vždy snadné rozdmýchat radost lidí kolem sebe. Barvy květin připadají nám „zkušeným“ dospělým příliš kýčovité, přešlechtěné. Nebo zas trapně obyčejné. Často už ani nemáme sílu věřit v upřímnost lidských gest. V úsměv, polibek, podanou ruku. Všechny atrakce se nám chvílemi zatraceně zajídají. Smysl velkých idejí se ztrácí v rutině každodennosti. Nějak bychom najednou potřebovali očistit. Setřít prach povrchnosti, protřít si oči a znovu být ničím nezatížení, nezkažení. Jenže, ono to jde tak těžko!

A přece nám příroda sama právě v dětech nabízí svěží očistnou sprchu. Stokrát se o mě pokoušel relativizmus, stokrát jsem cyničtěl. Pak přišla na svět Šárka. Najednou stačí jen koutkem oka zahlédnout nějakou nepravost či páchané bezpráví a je mi jasné, že kvůli Šárce nemůžu být lhostejný. Její samozřejmá víra v pravdu, krásu a dobro mi najednou nedovolí nečinně přihlížet. Jak tupostí zmalomyslnělý mexický povaleč se náhle zvedám z prachu země a stává se ze mě jeden ze sedmi statečných. Protože v očích své dcery jím skutečně jsem. Protože být sám sebou sice bolí, ale zklamat svou dceru by bolelo mnohem víc. A najednou se taky zase dovedu radovat z maličkostí. Z ohýnku který hřeje. Z opékaných párečků, které tak krásně voní, z hvězd na obloze, z nočních koncertů žab, oblých mravenišť a dobrotivě hřejivě hnědé kůry starých stromů.

A právě proto je dobré mít děti! Proto se na celém světě milióny rodičů dřou v práci, aby je uživili. Snaží se je vychovat. Utírají jim zadky, mění pokakakaný plíny. S různým úspěchem či neúspěchem snášejí jejich hluk, křik, rozptylování od „důležitých“ věcí života. Zapadají do zdánlivě naprosto nesmyslného kolotoče domácích stupidních starostí. Stěží to pochopí životem nezkušení teenageři. Nelze jim mít za zlé jejich opovržení. Zcela pochopitelně netouží být sešměrováni stereotypem nekonečné řady každodenních úkonů, které právě rodičovské řemeslo vyžaduje. Potřebují se teprve vydat na cestu, aby se jednou snad mohli vrátit. Jak v Alchymistovi od Coelha. V mládí se vydáváme do světa hledat poklad, abychom jej po čase našli pod vlastním prahem. V nezakaleném pohledu malých dětí. V těch studánkách se utopí všechna prázdnota a vyprahlost. Člověku se pak lépe začíná znovu. Myslím si totiž, že začít znovu, nemusí nutně znamenat zabrzdit se ve vývoji. Neb jak praví klasik: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Takže se mnohdy paradoxně nejlépe posouvá vpřed ve zdánlivém stereotypu. Neboť je nutné, k něčemu se vracet, na něčem stavět. Naproti tomu věčné přelétání , ta zdánlivá pestrost, může se naopak stát skutečným stereotypem povrchnosti. Dítě tě zakotví v tvých rodičovských lidských povinnostech ale brání ti zakotvit v nalajnovaných pravdách. Nebo alespoň dává jasné signály, začneš-li v nich nebezpečně zakořeňovat. Dítě není diktátor. Dítě není podmínka. Spíš takový malý kompas. Příležitost, jak snáze začít znovu a lépe.